Blog

Image result for dieceze a cirkev

Brněnské římskokatolické biskupství koupilo obchodní galerii Velký Špalíček. Jako investici

Galerii Velký Špalíček v Brně koupilo od skupiny Generali Immobilien na sklonku roku brněnské římskokatolické biskupství. Informovala o tom správa biskupství na webových stránkách. Jde o jejich první takovou velkou investici.

Obchodní centrum Velký Špalíček v Brně | Foto: Ondřej Požár | Zdroj: CNC / Profimedia

Proč zrovna Velký Špalíček? Biskupství se takto připravuje na odluku církve od státu. Díky majetkovému vyrovnání za nevydaný majetek získávají církve náhradu od státu – během 30 let vyplatí církvím náhrady ve výši skoro 59 miliard korun, zvýšené ještě o inflaci.Brněnské čtvrti se neshodnou na nových památkových zónách. Proces může trvat i rokyČÍST ČLÁNEK

Peníze dostávají od roku 2013 a poslední splátka je naplánovaná na rok 2042. V minulém roce to bylo pro celou římskokatolickou církev zhruba 1,7 miliardy korun, jak řekla mluvčí České biskupské konference Monika Klimentová. Jen brněnská diecéze takto hospodařila se zhruba 200 miliony korun. Protože ale biskupství nemá žádné možnosti zisku, hledá způsob, jak investovat.

„Tím, že nejsme komerční instituce, nepřinášíme výnosy, ale máme naši činnost spojenu s velkými finančními náklady – ať už jde o opravy kostelů, kaplí nebo zajištění pastorační činnosti a podporu sociálních služeb, tak vlastně Velký Špalíček byl výhodný nejen umístěním, protože je nedaleko biskupství, ale že nabízí nejenom možnost nákupu, ale je taky prostorem pro vzájemná setkávání a volnočasové aktivity,“ popisuje mluvčí brněnské diecéze Martina Jandlová.

Změna s novým vlastníkem?

Jandlová ujistila, že obchodní galerie bude fungovat tak, jak dosud – biskupství ale podle ní místo chce rozvíjet, do budoucna zváží, jak místo víc využít právě pro vzájemné setkávaní a volnočasové aktivity.

V galerii Velký Špalíček, která funguje od roku 2001, je multikino, obchody, restaurace, kanceláře i podzemní garáže. Její výstavbu provázela kritika veřejnosti, Špalíček totiž sídlí v samém historickém centru Brna.

Biskupství investuje peníze z náhrad za nevydaný církevní majetek průběžně. Část z nich ukládají do fondu udržitelnosti římskokatolické církve a jinak dosud investovali spíše do menších nemovitostí a lesů, koupě Velkého Špalíčku se proto vymyká.

Díky náhradám ale už v minulosti otevřeli například mateřskou školu v Moravských Budějovicích, kterou postavila církev za 17 milionů korun. Dalších 30 milionů investovali do rekonstrukce domu v Biskupské ulici v Brně, kde funguje Centrum pro rodinu a sociální péči.

Biskupové

Biskup z řec. episkopos (ze slovesa epi-skopein, „hledět shora“, „dohlížet“ či „bdít“), později v lat. episcopus. Je to nástupce apoštolů, jemuž je v plném rozsahu udělena svátost kněžství. Biskupským svěceným přejímá biskup poslání posvěcovat, vyučovat a spravovat lid Boží (diecézi).

Biskupové se dělí na:

1. diecézní, jimž je svěřena péče o lid v nějaké diecézi. Rozlišuje se:

a) sídelní biskup, spadá-li pod metropolitu a patří k církevní provincii
b) vyňatý biskup, nepatří-li k církevní provincii a spadá přímo pod Apoštolský stolec.

2. titulární, kteří mohou být:

a) nástupci, čili pomocní biskupové s právem následnictví
b) světící, kteří mají nebo nemají zvláštní pravomoci

3. emeritní, pokud pozbyli úřad z titulu věku nebo přijaté rezignace.

Církevní správa v českých zemích

Hřbety barokních církevních knih

Svěcení martina Kováče 3


(Zdroj: © Jorge Royan, http://www.royan.com.ar, CC-BY-SA-3.0)

Církevní správou se rozumí systém, v němž je organizována církev jako duchovní instituce i jako součást státní správy. Stav a organizace církevní správy v českých zemích podléhaly složitému vývoji, jenž bude dále nastíněn. Šířeji bude popsán pro barokní období 17. a 18. století.

Středověká církevní správa

Počátky církevní správy v českých zemích spadají do příchodu křesťanství v 9. století, kdy se zformovala prvotní farní organizace. Raně středověká závislost církve na panovnické moci se odrazila na budovaní prvních farností zřizovaných při správních centrech hradského systému – hradištích a hradech. V moderní historiografii se hradské kostely a obvody jejich působnosti označují jako velkofarnosti. A to na základě velké rozlohy území, ve kterém vykonávaly duchovní správu, tj. kde probíhalo udělování svátostí (těch je celkem sedm – křest, biřmování, svátost oltářní, zpověď, manželství, dále poslední pomazání udělované většinou na lůžku nemocného a kněžské svěcení prováděné zpravidla v katedrále). Velkofarnost byla spravována arciknězem a několika dalšími kněžími. Prostor mezi jednotlivými hradskými kostely se postupně zaplňoval dalšími kostely, jež byly zakládány ze soukromé iniciativy světských i církevních velmožů. V těchto kostelech sice mohly být slouženy mše, probíhat kázání a další běžný duchovní život, avšak nemohly v nich být konány křty, pohřby ani oslavy hlavních křesťanských svátků. Nadřazenou institucí velkofarnostní organizace se stala biskupství a jim příslušející území – diecéze. Pražské vzniklo v letech 973–976 a olomoucké v roce 1063 (navázalo na starší tradici moravských biskupů). Vznik biskupství měl velký význam pro státní suverenitu, protože země se církevně osamostatnila a nadále nepodléhala biskupství v Řezně. Nicméně český stát byl v církevním smyslu stále ještě podřízen mohučskému arcibiskupství.

Na konci 12. století mizí z pramenů zmínky o velkofarnostech a arcikněžích. Osamostatňováním nehradských, venkovských kostelů vzniká skutečná farní organizace. Přesto to neznamená, že by velkofarnostní organizace již byla nahrazena farní organizací. Ta vznikala jen pozvolna a ustálila se až na konci 13. století. V období 13.–14. století došlo také k postupnému vymaňování církve ze světské politické moci – z tzv. zakladatelských práv. Církev získala právo plně disponovat se svými statky a právo ustanovovat kněze ke kostelům. Duchovní byli také vyjmuti z pravomoci světských soudů. Vlastnické právo velmožů-šlechticů ke kostelům se tak pod vlivem emancipace církve změnilo na právo patronátní, které zaručovalo jen to, že velmož-šlechtic mohl navrhovat kněze na obsazení far (faráře a jejich pomocníky), financovat jejich činnost pomocí ustanovených poddanských dávek (tzv. beneficií, neboli obročí či prebend) a budovat a provozovat kostely, kaple a oltáře.

Svěcení martina Kováče 2

K odpoutání církve od státní správy došlo zřízením arcijáhenství, která vznikla na Moravě zásluhou olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka ve 30. letech 12. století. Význam arcijáhenství, jakožto ryze církevní instituce, spočíval v tom, že se stala první, na světské moci nezávislou složkou církevní správy. Arcijáhenství představovala mezičlánek mezi farnostmi a diecézí. Navazovala svým územím na původní velkofarnosti a arcijáhni byli přímými nástupci arcikněží. Významný rozdíl byl však v tom, že arcikněží záviseli plně na knížeti (velmožích), kdežto arcijáhni knížeti nepodléhali – jmenoval je biskup. Úkolem arcijáhna bylo z biskupova pověření dohlížet na kázeň kléru a dodržování církevních zákonů ve svém obvodu v rámci diecéze. Moravští arcijáhni byli jako členové katedrální kapituly vázáni rezidenční povinností v Olomouci. Centra jejich arcijáhenství byla pouze formálními sídly.

Biskup Jindřich Zdík – detail pamětní desky v Dómu sv. Václava v Olomouci
(Zdroj: Michal Maňas, Wikimedia, CC-BY-3.0)

V Čechách se arcijáhenství objevila v 60. letech 12. století zřejmě na základě olomouckého vzoru. Jejich formální centra byla vesměs ve střediscích biskupských statků rozptýlených po celé zemi. Čeští arcijáhni, volně spojení s biskupskou kapitulou (nebyli však kanovníky), byli rovněž závislí výlučně na biskupovi, nikoliv na knížeti. Arcijáhenství nenavazovala na původní hradskou soustavu, respektive na velkofarnosti. Na formování jejich teritoriálního rozsahu měla vliv především hustota osídlení než rozloha území.

V poslední třetině 13. století se objevil další článek církevní správy v podobě děkanátů. Tyto nové územní celky vznikaly především na základě iniciativy farářů, tj. zdola, nikoliv z potřeby biskupa. Děkan jako představitel (mluvčí) kléru příslušného obvodu byl zpočátku volen faráři a k jeho funkci se nevázala žádná zvláštní beneficia jako u arcijáhenství. Děkani tvořili spojovací článek mezi klérem a biskupem, respektive arcijáhnem. Později se k tomu připojily další pravomoci – dohlížení na kázeň, dodržování předpisů a řádného chodu duchovní správy, účast na schůzích děkanátního kléru (konvokací), vizitace a vybírání biskupského desátku z ohniště. Hranice děkanátů se v Čechách ustálily v polovině 14. století. Na Moravě je stav zachycen až v 17. století. Území děkanátů zahrnovalo vždy určitý počet farností. V rámci arcijáhenství pak mohl být jeden až jedenáct děkanátů.

Ve 14. století došlo postupně k posunu v ustanovování arcijáhnů, kteří byli jmenováni stále více papežskou kurií. Avšak mnozí jmenovaní neměli dostatečnou znalost místních poměrů. Pro úřad arcijáhna se nehodili a necítili se vázáni k biskupovi. To vedlo ke ztrátě opodstatnění funkce v církevní správě českých zemí zejména v soudní oblasti. Biskupové se proto orientovali na takový správní systém (umožněný kanonickým právem), v němž by byly zásahy kurie vyloučeny. Vznikl systém zástupných a kvalifikovaných úřadů, spojených zcela či zčásti s písemným zachycováním jednání – nejprve delegátů, kteří v biskupově zastoupení vyřizovali do splnění úkolu nebo do svého odvolání určitý případ nebo typ případů; později oficiálů, právně vzdělaných kleriků-soudců, kteří zastupovali biskupa ve všech soudních záležitostech podléhajících církevnímu právu.

Svěcení Martina Kováče

V roce 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a bylo mu podřízeno dosavadní biskupství olomoucké a nově vzniklé biskupství litomyšlské. Tímto krokem se české země staly samostatnou církevní provincií s metropolitou (arcibiskupem) v čele, podléhající přímo kurii.

V polovině 14. století byl oficialiát reorganizován a zároveň vznikl i další zástupný úřad – generální vikariát. Vikáři převzali správní agendu, neboli potvrzování kleriků k beneficiím. V návaznosti na to se připojily záležitosti s vybavením těchto beneficií, darování pro existující beneficia a právní zřizování nových beneficií. Později i některé soudní pravomoci. V pražské arcidiecézi se z pravomoci vikářů postupně vydělil další úřad, a to korektor kléru, který byl trestním soudcem duchovenstva. Korektor zasahoval na základě oznámení o trestné činnosti, kterou učinil církevní nebo světský úředník, v praxi především děkan či arcijáhen za svůj obvod. Tímto bylo vlastní soudnictví arcijáhnů nahrazeno pouze oznamováním korektorovi. Obdobná byla i funkce inkvizitora. Ten však přijímal oznámení od kohokoliv, nicméně ve škále deliktů byl omezen pouze na kacířství. Funkcí, která přímo nesouvisí s církevní správou, je světící biskup (sufragán). Jde většinou o titulárního biskupa (tj. vysvěceného biskupa bez vlastní diecéze, kterou by spravoval), jenž zastupoval diecézního biskupa při jeho specifických sakrálních funkcích nebo v jeho nepřítomnosti.

Diecézní biskup rovněž svolával diecézní synody, čili shromáždění vyššího duchovenstva, kléru sídelního města a zástupců všeho kléru diecéze, klášterů, univerzit a špitálů. Na synodách se řešily zásadní otázky církevního života v diecézi a otázky okamžité potřeby. Usnesení synod měla závaznou normativní platnost. Rozšiřována byla v opisech pomocí arcijáhnů a děkanů do všech farností.

Samostatný oddíl církevní správy tvoří správa klášterů, které jsou zvláštními, vnitřně samostatnými jednotkami, jež se správou diecéze přímo nesouvisí. Většina řádů nepodléhala pravomoci místního biskupa a byla tak podřízena přímo papeži. Kláštery byly často sdruženy do provincií, které nerespektovaly státní či církevně-správní hranice (více v části o historii řeholního života v českých zemích).

Konfesní situace v době předbělohorské

V éře husitství se v Čechách rozpadla téměř celá katolická církevní správa. Na Moravě zůstala situace po správní stránce beze změn. Litomyšlská diecéze, která se rozkládala v severní oblasti českomoravského pomezí, zanikla de facto roku 1421 (ačkoliv až do roku 1554 byli jmenováni její administrátoři) a její území bylo nazpět připojeno k pražské a olomoucké diecézi. Na odkaz litomyšlské diecéze navázala až v 17. století diecéze hradecká.

Jednotná církevní správa v Čechách byla rozštěpena do tří větví. V roce 1420 se oddělila nová církev s biskupem v Táboře, jejíž samostatnost skončila v roce 1452. Přestup pražského arcibiskupa k husitství v roce 1421 vedl k odpoutání kališnické správy od katolické. Z pohledu katolíků tak bylo pražské arcibiskupství neobsazené. Vedení diecéze přešlo na pražskou kapitulu, která zůstala věrná katolické víře, a její úředníky. Prvním administrátorem pražské arcidiecéze se stal na základě papežského pověření olomoucký biskup. Později přešel titul na další osoby z kapituly. Administrátoři vykonávali správu v arcidiecézi až do roku 1560. Přijetím kompaktát v roce 1436 bylo legalizováno dvojvěří v jedné zemi – v Čechách převažovalo kališnické vyznání, na většině území ostatních zemí zůstalo zachována katolická víra. V nábožensky smíšených oblastech nebylo neobvyklé, že fary přecházely z rukou katolíků do rukou kališníků a naopak. Pomocným správním orgánem administrátora byla konzistoř. Katolíci měly tzv. horní konzistoř sídlící na Hradčanech, kališníci pak tzv. dolní konzistoř sídlící ve Starém Městě pražském.

V 16. století začala do českých zemí pronikat německá reformace. Luterství část kališnické církve radikalizovalo (tzv. novoutrakvisté), část kališníků zůstala konzervativní a postupně se sbližovala s katolíky. Nicméně novoutrakvisté (podobně jako další církev jednota bratrská) stály mimo kompaktáta. O legalizaci se snažili ovládnutím správních orgánů starokališnické církve. Ve stejné době se rovněž začíná projevovat snaha panovníka podřídit si katolickou církev, která byla v pohusitském období oslabená, jak nedostatkem kněží, tak i statků. Díky povolání řádu jezuitů a obnovení pražského arcibiskupství získal císař Ferdinand I. vliv na obrodu katolické církve a právo ovlivňovat výběr pražského arcibiskupa. Podle jeho rekatolizační koncepce měla být v pravomoci arcibiskupa rovněž i kališnická církev, což se však, vzhledem k jejímu silnému ovlivnění reformací, ukázalo jako nereálné, protože arcibiskup nezískal kontrolu nad kališnickými farami. Do roku 1567, tedy do zrušení kompaktát, však světil i kališnické kněze. Poté arcibiskupství spravovalo pouze katolickou církev. Současně s dosazením arcibiskupa zanikla činnost administrátorů a byly obnoveny funkce generálního vikáře a oficiála s původními kompetencemi, které však byly ovlivněny i vývojem v předcházejícím století. Oba klerikové a jejich pomocný personál tvořili arcibiskupskou konzistoř. Později byl zřízen rovněž úřad arcibiskupského kancléře. Olomoucké biskupství, které si zachovalo kontinuitu, se pod pravomoc Prahy nevrátilo. Zůstala u něj také zachována volba biskupa kapitulou, na rozdíl od pražského arcibiskupství, kde metropolitu ustanovoval papež. Při pokusech o znovuoživení vnitřní správy katolické církve byl důraz položen na děkanáty. Z arcijáhnů se v období neobsazené funkce arcibiskupa stali pouze čestní hodnostáři.

Majestát Rudolfa II.
(Zdroj: Wikimedia, Volné dílo)

Katedrála sv. Vavřince - Svatovavřinecká pouť 2017

Pro nekatolickou církevní správu bylo zásadní vydání Rudolfova majestátu v roce 1609, který zaručoval náboženskou svobodu. Dolní (kališnická) konzistoř se dostala do rukou stavů, byl změněn její konzervativní (starokališnický) charakter a konzistoř se reorganizovala na společný správní orgán novoutrakvistů a jednoty bratrské. Obě společenství věroučně spojovala tzv. česká konfese. Tímto byla ukončena závislost utrakvistů na katolické hierarchii a jednou z nejdůležitějších funkcí dolní konzistoře se stala péče o zřízení a spravování pravidelné sítě far, kam byli umísťování ordinovaní kněží.

Organizační a správní struktura jednoty bratrské vycházela ze základní jednotky – obce. Každá z obcí měla zastoupení v obecné synodě, což bylo nejvyšší shromáždění jednoty. Tento sbor volil ze svých členů jednoho seniora, tj. biskupa jednoty bratrské. Později byli volení čtyři. Pomocným orgánem seniora (seniorů) byla tzv. úzká rada (později nazývaná starší jednoty), která převzala ustanovování kněží původně volených obcemi. Kněz pak představoval nejvyšší autoritu v rámci své obce, kde měl ku pomoci jáhna a výbory soudců a žen.

Období rekatolizace českých zemí

Náboženská situace v českých zemích se zásadně změnila po porážce českého stavovského povstání v roce 1620. Roku 1621 byla rozpuštěna dolní konzistoř a následně bylo nařízeno nekatolickým kazatelům opustit zemi. Na základě Obnoveného zřízení zemského se stal jediným přípustným křesťanským náboženstvím katolicismus. Začala probíhat rekatolizace s velkým vlivem státu, který měl zájem podřídit si katolickou církev pod svůj dohled. Závislost na státu nebyla vždy harmonická a s dobrovolným souhlasem, nicméně katolická církev byla nucena adaptovat se na nové podmínky a se státem spolupracovat. Právě díky státní podpoře (ideové, politické a ekonomické) mohlo v pobělohorském období dojít k jejímu dalšímu rozkvětu.

Ve 20. letech 17. století tvořily Čechy, Morava a některé další připojené oblasti českomoravskou církevní provincii, v jejímž čele stál pražský arcibiskup, jenž byl od roku 1627 vyznamenám titulem primas český. V Čechách se rozkládala pražská arcidiecéze zahrnující rovněž část žitavského děkanátu a celé Kladsko. Na Moravě a ve slezském Opavsku se rozprostírala olomoucká diecéze.

K obnově církevní správy bylo nutné především znovu vybudovat její organizační strukturu. První reformační komise provedla v roce 1624 vizitaci pražské arcidiecéze a odhalila přitom velké nedostatky v uspořádání farní správy. Převažovaly neobsazené fary bez vlastního duchovního správce. Lepší situace byla pouze v oblastech, kde působily tradiční řádové domy a tam, kde se rozkládala panství katolické šlechty. Nedostatek farního kléru byl řešen zintenzivněním výchovy nového kněžstva. Dále zapojením řeholníků do farní správy, zejména na panstvích jednotlivých klášterů, kde byl často využíván institut inkorporace farnosti řeholnímu společenství. Poslední možností, která však nebyla příliš úspěšná, bylo povolávání kněží ze zahraničí.

Katolická církev měla také ekonomické problémy. Velké množství kostelů přišlo o zádušní jmění, řada patronů nebyla schopna či ochotna přispět dostatečnou měrou na znovuobnovení far a peněžní prostředky na zakládání nových beneficií se shromažďovaly velmi pomalu. Starosti s financováním měl alespoň částečně vyřešit podíl církve na příjmech z tzv. solní daně (cassa salis). Církev tím získala malý, ale relativně jistý a stálý příjem výměnou za odstoupení od majetkových nároků na statky, o něž přišla v době husitské a pohusitské.

Kvůli snazšímu provádění rekatolizace se od roku 1630 počítalo se zřízením nových biskupství, mezi než by bylo rozděleno rozsáhlé a po administrativní stránce obtížně zvládnutelné území Čech. Císař Ferdinand II. Štýrský jednal o fundaci nových diecézí s papežem Urbanem VIII. Předpokládalo se, že nová biskupství vzniknou v Hradci Králové, Litoměřicích, Plzni a v Českých Budějovicích. Status Frýdlantského vévodství zůstával po jistou dobu otázkou, zamýšlena byla jeho církevní nezávislost, jež by byla zaručena zřízením biskupství v Jičíně. Původcem tohoto návrhu byl Albrecht z Valdštejna. Po jeho smrti však z plánu sešlo. Nakonec byla zřízena jen litoměřická diecéze (1655) a hradecká diecéze (1664). V dalších dvou městech narazil záměr na velký odpor městských rad a nedostatek financí. Po nezdaru v Plzni bylo v roce 1671 přesunuto jednání do Klatov, ale ani tam nebyli konšelé ochotni sdílet své město s biskupem.

Základem litoměřického biskupství byla starobylá kolegiátní kapitula. Rozloha diecéze odpovídala zhruba Litoměřickému kraji – farnosti Světec a Kozly zůstaly pod správou pražské arcidiecéze, z Boleslavského kraje bylo k nové diecézi připojeno několik farností na Mělnicku, z původního žitavského děkanátu byly zahrnuty tři farnosti a roku 1664 bylo s konečnou platností přiřazeno také Šluknovsko; Cínovec připadl k diecézi až v letech 1728–1729. Problémy s výběrem vhodného kandidáta na biskupa a v oblasti ekonomického zázemí pozdržely založení královéhradeckého biskupství, k němuž došlo roku 1664. Území této diecéze odpovídalo zhruba Hradeckému kraji. Avšak výjimky byly i zde – z Chrudimského kraje v pražské arcidiecézi připadla novému biskupství jeho hospodářská základna v podobě panství Chrast, za což dostalo pražské arcibiskupství tři farnosti na Poděbradsku; kromě toho připadlo pod správu farářů hradecké diecéze též několik vsí v Kladsku.

Zmenšená rozloha pražské arcidiecéze obsahovala, kromě zmíněných drobných území na Litoměřicku a Hradecku, celkem 13 zbylých českých krajů, které byly později vícekrát reorganizovány. Mimo to při ní zůstaly čtyři katolické farnosti (dnes Działoszyn, Krzewina, Zatonie v Polsku a Ostritz v Německu) ležící v hornolužické části původního žitavského děkanátu, který tvořil součást pražské arcidiecéze již ve středověku (Žitavsko připadlo k Horní Lužici v roce 1635). Do roku 1664 byl veden spor o sousední Frýdlantsko, jež (podobně jako Šluknovsko) ve středověku náleželo k míšeňské diecézi. Teoreticky měl oblast kolem Frýdlantu spravovat děkan budyšínské kapituly, od roku 1581 apoštolský administrátor oddělených území míšeňské diecéze, ovšem pro svou polohu v Boleslavském kraji v Čechách se nakonec Frýdlantsko dostalo pod správu pražského arcibiskupa, kde zůstávalo nadále také Kladsko. Chebsko náleželo ještě k řezenské diecézi. Stav, kdy hranice diecézí neodpovídaly hranicím zemským (o krajských nemluvě), nebyl neobvyklý. Během času se rovněž obojí hranice měnily. Například hranice mezi pražskou arcidiecézí a olomouckou diecézí na více místech nerespektovaly zemské rozhraní mezi Čechami a Moravou.

Katedrála sv. Vavřince - jáhenské svěcení Kamila Kozelského a Petra Krohe 17. 6. 2017

Obnova a znovuvybudování katolické církevní správy probíhaly nejen v hladině diecézí, ale také v nižších úrovních. Středověký systém arcijáhenství a děkanátů byl v pobělohorském období značně narušen. Proto arcibiskup kardinál Harrach provedl v letech 1630–1631 organizační reformu. V Čechách vytvořil systém vikariátů jako středních článků církevní správy, jež stály mezi arcibiskupstvím a faráři. Vikariáty měly zajistit účinnější správu církevních záležitostí. Toto rozdělení odpovídalo státní správě, tedy krajskému územnímu uspořádání. V každém, z tehdejších 15 krajů, vznikly dva až tři vikariáty. S postupným obnovováním či zakládáním far se síť vikariátů zvolna dotvářela. Tímto uspořádáním se inspirovaly i nově zřízené diecéze litoměřická a královéhradecká.

Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu
(Zdroj: Wikimedia, Volné dílo)

Zástupci biskupa ve vikariátu byli (okrskoví) vikáři, kteří jednali dle jeho instrukcí, dohlíželi na kněžstvo, sestavovali zprávy o činnosti ve svěřeném obvodu a předkládali biskupovi směrnice (synodální listy) při schůzkách konaných dvakrát do roka. Nebyli tedy představiteli kléru jako kdysi děkani. Vikářem se stával vždy jeden z farářů daného vikariátu, který byl vybrán na základě svých osobních kvalit a nikoliv podle důležitosti místa, kde působil. Územní rozsah vikariátu byl pevně daný a ke změnám hranic docházelo jen na základě různých reforem konzistoře. Názvy vikariátů se však často měnily podle sídel momentálně úřadujících vikářů.

Staré děkanáty a arcijáhenství už nebyly v Čechách obnoveny. Středověké tituly jako děkan, arciděkan, probošt či arcijáhen zůstaly zachovány jen jako čestná označení kleriků při významnějších kostelech měst nebo historicky význačných míst. Občas se stávalo, že některý kněz byl za své zásluhy odměněn čestným děkanským titulem, jehož užívání však nepřecházelo na jeho působiště – šlo o tzv. osobního děkana. Jindy byla farnost povýšena na děkanství, případně arciděkanství, arcijáhenství, či proboštství. Daný titul pak automaticky přecházel na každého dalšího správce takto významného místa. Klerik nosící čestný titul mohl být zároveň okrskovým vikářem.

Biskup Karel II. hrabě
z Lichtenštejn-Kastelkornu
(Zdroj: Wikimedia, Volné dílo)

V olomoucké diecézi nebyla katolická správa tolik narušena událostmi předchozích staletí. Původní arcijáhenství a děkanáty zůstaly zachovány. Děkani zde vykonávali obdobné funkce jako vikáři v Čechách a i oni mohli měnit svá sídla, díky čemuž pak docházelo ke změnám v názvech děkanátů. Zásluhou biskupa Karla z Lichtenštejna-Kastelkornu došlo v druhé polovině 17. století ke zvýšení počtu děkanátů tím, že některé z nich byly rozděleny na menší obvody s ohledem na počet far a věřících. V následujícím období však počet děkanátů a far už příliš nerostl.

Základní církevně-správní územní jednotkou byla farnost, kterou řídil farář sídlící na faře. V pobělohorském období byl velmi obvyklý též fenomén administrovaných far. Šlo o farnosti, které neměly svého faráře a byly řízeny jmenovaným zástupným duchovním správcem – administrátorem. V 17. století se tímto způsobem řešily případy farností neobsazených z důvodu nedostatku duchovenstva. Administrátorem se zpravidla stával farář ze sousední farnosti. Takto spravovaný, původně farní kostel se nazýval filiálním. Avšak i poté, kdy pominul nedostatek kněží, zůstával institut administrovaných far realitou. Dočasně byly administrovány osiřelé farnosti, u kterých se nový farář teprve vybíral. Dále se mohlo jednat o farnosti, pro než se počítalo s diecézním kněžstvem, ale které byly zatím spravovány řeholníky. Administrátoři bývali rovněž v chudších farnostech, které neposkytovaly dostatečné zabezpečení vlastního faráře.

Ve větších farnostech, nebo tam, kde byl farář stár a na duchovní správu už sám nestačil, vypomáhal pomocný duchovní personál – kaplani a kooperátoři. Rozdíl mezi nimi nebyl před josefínskými reformami přesně stanoven, nicméně mohl spočívat v trvalosti jejich úřadu, kdy kaplani byli najímáni dlouhodobě, zatímco kooperátoři na kratší, konkrétně vymezený čas. Kooperátorům byla rovněž často svěřována duchovní správa na administrovaných farách. Jako rezidenční či exponovaní kaplani (expozité) byli označováni kaplani, kteří měli na starosti duchovní správu v jisté části farnosti a přímo podléhali farářům. Kromě nich existovali ještě kaplani zámečtí, do jejichž činnosti mohla patřit i duchovní správa.

Rok 1715 představuje pomyslný střed ve vývoji katolické církevní správy mezi zřízením nových diecézí v Čechách a josefínskými reformami, kdy docházelo k pomalému zvyšování počtu farností a dělení rozsáhlých vikariátních a děkanátních obvodů na menší a proto účiněji spravovatelné oblasti. Po přelomu staletí byl už početní stav farního kléru podstatně lepší, nicméně stále přetrvávaly problémy s financováním nových far. Náklady na ně hradila církev ze solní pokladny a dále zejména vrchnost, jejíž role byla v tomto nezastupitelná.

Josefínské reformy

Další výrazný zásah do církevní správy nastal až v době osvícenství v poslední čtvrtině 18. století. Církev totiž stále nedokázala držet krok s potřebami vzrůstající populace, hustota farní sítě se nevrátila ani na stav z předhusitského období a poměr duchovenstva vůči počtu obyvatel byl taktéž nižší. Náboženské reformy započaly za vlády Marie Terezie a naplno se rozběhly za panování jejího syna Josefa II.

První počin nastal na Moravě, kde bylo v roce 1777 nařízeno zakládat nové farnosti vyhovující nárokům obyvatel. Navazující josefínské reformy se snažily farní správu reorganizovat a racionalizovat. Josef II. chápal církev jako instituci, která má vypomáhat s organizací obyvatel nejenom po duchovní stránce, ale i po stránce místní správy. Církev se v jeho pojetí stala do značné míry úřednicí ve službách státu, jehož orgánům byla vystavena ke kontrole, ovlivňování i poměrně přísnému vedení.

Roku 1782 vešla v platnost císařská instrukce, vedená v podobném duchu jako nařízení pro Moravu z roku 1777, na jejímž základě měly vznikat nové farnosti a tzv. lokálie. Pojem lokálie označoval typ samostatné místní duchovní správy, která však nedosahovala právní úrovně fary. Lokálií býval menší kostel s farními právy a vlastním knězem, jenž byl podřízen většímu farnímu kostelu. Zakládání far a lokálií se řídilo pravidlem, že se mají ustanovovat v každém sídle s alespoň 700 obyvateli, které je vzdáleno od existujícího farního kostela více jak hodinu cesty pěšky.

Farnost Máří Magdaléna - jáhenské svěcení Pavla Hynka

Celá reforma byla financována prostřednictvím náboženského fondu, v němž se hromadily prostředky získané ze zrušených církevních institucí, především klášterů (šířeji zde). Faráři byli dále ustanovováni biskupem po složení zkoušek. Podléhali stále vikářům a nově i krajským úřadům. K výčtu jejich povinností se přidaly některé státní funkce, jako publikování úředních nařízení a vyhlášek, vedení matrik, dohled na zdravotní stav obyvatel farnosti a oznamování násilí na poddaných krajským úřadům. Faráři též poučovali lid o zemědělských a hospodářských inovacích. Spolu s novou agendou byly zrušeny desátky a omezeny další poplatky od farníků za náboženské úkony. Jako náhrada byl farářům vyhrazen plat ze státní pokladny, respektive z náboženského fondu. Pokračoval tak trend přeměny kněží na státní úředníky. Nicméně zavedení zmíněných skutečností do praxe bylo obtížné a naráželo na problémy s rozšiřováním farní sítě a nedostatek kněží.

Současně s přeměnou na úrovni farní správy došlo také k dalším osvícenským reformám. Roku 1780 byly v Kladsku (které sice spadalo církevně pod pražskou arcidiecézi, ale politicky už náleželo od roku 1742 Prusku) upraveny hranice farností tak, aby se kryly se zemskou hranicí. Správa farností na Žitavsku byla roku 1783 delegována na děkana budyšínské kapituly. Pražská arcidiecéze se v roce 1784 zmenšila ve prospěch diecézí litoměřické a hradecké. První se zvětšila o Boleslavský a Žatecký kraj, druhá o Čáslavský a Chrudimský kraj, přičemž došlo k některým narovnáním hranic s pražskou arcidiecézí. O rok později došlo i k zřízení dalšího biskupství v Českých Budějovicích. Nově vzniklá diecéze do sebe pojala Budějovický, Táborský, Písecký a Klatovský kraj s jemnými nesoulady mezi krajskými a diecézními hranicemi. V roce 1808, po rozpadu Svaté říše římské, pak bylo k pražské arcidiecézi připojeno Chebsko, které do té doby spadalo pod řezenskou diecézi.

Změněny byly rovněž církevní hranice na Moravě. V roce 1777 bylo zřízeno brněnské biskupství při kapitule sv. Petra. Teritorium nové diecéze zahrnulo Jihlavský, Znojemský a polovinu Brněnského kraje a bylo podřízeno současně povýšenému olomouckému arcibiskupství. Tím vznikla i samostatná moravská církevní provincie s vlastním metropolitou v osobě olomouckého arcibiskupa. Zamýšlená opavská diecéze nakonec ustanovena nebyla. Celé Opavsko, včetně části odstoupené Prusku, patřilo i nadále pod olomouckou diecézi. Roku 1780 tu došlo pouze k obdobné úpravě hranic jako na Žitavsku. Pro celou oblast byl stanoven zvláštní biskupův komisař v Ketři. (K finální úpravě hranic diecézí tak, aby byly ve shodě se státními hranicemi došlo až roku 1928.) Po rozdělení diecéze byla v roce 1778 arcijáhenství v moravské církevní provincii zrušena a nahrazena arcikněžství. Později proběhly úpravy hranic mezi olomouckou arcidiecézí a brněnskou diecézí na Vyškovsku a Letovicku. Nadto zde byla zakládána nová arcikněžství a nové děkanáty, podobně jako v Čechách nové vikariáty.

Pro část Slezska z vratislavské diecéze, které zůstalo v habsburské monarchii i po roce 1742, byl vytvořen úřad generálního vikáře jako zástupce vratislavského biskupa, kterému podléhaly dva komisariáty zřízené v roce 1744. Těšínský komisariát měl nejprve pět, později osm arcikněžství (děkanátů). Území niského komisariátu původně náleželo pod vratislavské arcijáhenství. V druhé polovině 18. století zde byla postupně zřízena čtyři arcikněžství (děkanáty).

První strana tolerančního patentu Josefa II.
(Zdroj: Wikimedia, Volné dílo)

Farnost Zlín - Velký pátek 2017

Velmi významnou součástí josefínských reforem bylo rovněž povolení tří dalších křesťanských konfesí – luteránské (augšpurské), kalvinistické (helvetské) a ortodoxní (pravoslavné) – tolerančním patentem z roku 1781. Patent však nevzal v úvahu českou náboženskou tradici jednoty bratrské a české konfese. Po jeho vyhlášení došlo k opětovnému vytváření nekatolické farní sítě. Nově uznaná vyznání však nebyla zrovnoprávněna s katolickým. Náboženské obce mohly zřizovat školy a modlitebny, které ale nesměly mít vzhled a ráz kostela. Tzv. toleranční sbory vznikaly zejména ve východních Čechách, v Polabí, na Vysočině a na Valašsku. Toleranční patent uvolnil rovněž omezení občanských a církevních práv židovského obyvatelstva.

Církevní správa v 19.–21. století

Stav církví v českých zemích zůstal bez výraznějších změn až do poloviny 19. století. S koncem feudálního uspořádání společnosti skončily rovněž různé dílčí správy včetně církevní. Počínaje rokem 1848 začala být vydávána ustanovení, která regulovala vztah mezi církvemi a státem. Církvím a státem uznaným náboženským společnostem bylo přiznáno právo samostatně si spravovat vlastní záležitosti. Katolická církev se dočkala zrušení zákazu zveřejnění buly bez panovníkova souhlasu a biskupové získali plnou moc nad rozhodováním o vnitřních záležitostech církve, například ve školství a v soudnictví nad duchovenstvem. Avšak s pádem absolutismu byly jednotlivé výsady postupně rušeny. V roce 1861 byl vydán protestantský patent, který plně zrovnoprávnil nekatolické církve. O sedm let později byl církvi odebrán dozor nad školstvím. Vznikly tak státní školy. Rovněž byl upraven manželský zákon, jenž zavedl státní (místo kanonického) manželské právo a upravil přestupy mezi konfesemi. Další sada zákonů z roku 1874 pak pokračovala v nastoleném trendu úprav vnějších právních poměrů katolické církve a zásad uznávání náboženských společností. Jednalo se třeba o jmenování biskupů císařem, záležitosti školství či správu církevních statků. Církev se tak dostala do závislého postavení na státní správě, avšak na oplátku byla pod státní ochranou.

Vznik Československa v roce 1918, a s tím spojený odpor k habsburské monarchii, jež měla silnou katolickou tradici, vedl ke zrodu nových církví. Českobratrská církev evangelická vznikla spojením českých obcí helvetského a augšpurského vyznání. O dva roky později se ustanovila i Československá církev (nyní známá jako Československá církev husitská). Konstituovaly se rovněž i další protestantské církve. Pokračovala také dál působnost církve pravoslavné a řeckokatolické.

V Československu zůstala zachována podřízenost římskokatolické církve státu bez zásadních organizačních změn. Až v roce 1928 došlo k dohodě s Vatikánem, která upravila jmenování biskupů Svatou stolicí. Představitelé vlády však mohli biskupského kandidáta z vážných politických důvodů odmítnout. Dále bylo stanoveno, že řeholní domy na území republiky nebudou podléhat zahraničním představeným a že diecézní hranice budou upraveny do souladu s hranicemi státními, což se týkalo především Slovenska. V českých zemích došlo k úpravám hranic teprve v roce 1937, kdy byla k budějovické diecézi připojena oblast českého Vitorazska a k brněnské diecézi bylo přičleněno Valticko. Na území německého Slezska nadále zůstala část olomoucké arcidiecéze v podobě arcikněžství Ketř. Území Hlučínska připojené k Československu v roce 1920 převzal do přímé správy olomoucký ordinariát. Naproti tomu část vratislavské diecéze (od roku 1926 katovické diecéze), přesahující do českého Slezska tvořila generální vikariátní úřad se sídlem v Českém Těšíně, který spravoval obě vratislavská území – Těšínsko a Javornicko. Kladsko spravoval od roku 1920 zvláštní, z Prahy jmenovaný generální vikář.

V důsledku záboru pohraničí Československa a následného vzniku protektorátu před vypuknutím druhé světové války bylo nutné na území Sudet opět řešit odlišný průběh církevních a státních hranic. V zabraném území Čech, Moravy a Slezska byly zřízeny generální vikariáty se sídly v Ostrově nad Ohří (pražská arcidiecéze), Trutnově (hradecká diecéze), v Mikulově (brněnská diecéze) a v Branicích (olomoucká arcidiecéze). Většina litoměřické diecéze se dostala pod německou správu, proto jmenoval biskup naopak svého vikáře pro českou část v Libochovicích, později v Kováni a Krnsku. Pohraniční části budějovické diecéze byly za druhé světové války administrativně podřízeny ordinariátům v St. Pölten, Linci, Pasově a Řezně.

Katedrála svatého Štěpána se zvonicí v Litoměřicích
(Zdroj: Wikimedia, Volné dílo)

Intronizace biskupa Pavla Benedikta Stránského

Po druhé světové válce se obnovila předválečná církevní správa, která však byla zasažena nedostatkem duchovních v důsledku odsunu německého obyvatelstva. Nejvíce tím byla postižena litoměřická diecéze, kde situaci alespoň částečně zmírnili řeholníci.

Slibná obnova církví byla přerušena po únoru 1948, kdy se moci v Československu chopili komunisté. V roce 1949 byl uzákoněn státní dozor nad církvemi, který obnášel například nutnost státního souhlasu k výkonu duchovenské služby, či stanovil platy kleriků hrazených státem, což mělo kompenzovat znárodnění veškerého církevního majetku. Následovaly různé represe proti duchovenstvu a věřícím. Ty měly (mimo jiné) za následek, že římskokatolické diecéze v českých zemích byly vesměs neobsazené biskupy a o jejich provizorní řízení se starali kapitulní vikáři. Rovněž byly přerušeny diplomatické styky s Vatikánem, byly zinscenovány procesy s představiteli řádů, nebo byla omezena výchova kněžského dorostu. K částečnému uvolnění došlo během pražského jara v roce 1968, kdy došlo k obsazení některých biskupských stolců, avšak s nástupem normalizace pokračovala stejná situace, jaká byla před ním.

V sedmdesátých letech byly upraveny poslední zbývající nesoulady mezi státními a církevními hranicemi. V roce 1972 přešlo Kladsko definitivně ze správy pražské arcidiecéze pod správu vratislavské arcidiecéze. Ve stejném roce bylo území olomoucké arcidiecéze kolem Ketři připojeno k diecézi opolské. O pět let později bylo pod správu olomoucké arcidiecéze podřízeno území českotěšínské apoštolské administratury, tj. teritorium Těšínska a Javornicka.

Narovnání vztahů mezi církvemi a státem přišlo po sametové revoluci. Z kraje roku 1990 byl zrušen státní dozor nad církvemi a církvím byla vrácena právní forma. Došlo k obnovení činnosti všech církví registrovaných na ministerstvu kultury a působnosti řeholníků; církvím byla vrácena část majetku (hlavně kláštery a řeholní domy) a univerzity obnovily teologické fakulty. Československo navázalo opět diplomatické vztahy s Vatikánem, uprázdněná biskupství byla postupně obsazena a vznikla Československá biskupská konference (po vzniku samostatné České republiky na ni navázala Česká biskupská konference). V roce 1993 papež Jan Pavel II. vyhlásil novou plzeňskou diecézi, které připadla západní polovina pražské arcidiecéze, Klatovsko a Domažlicko z českobudějovické diecéze a několik farností z litoměřické diecéze. Proběhly i další drobné změny hranic českých diecézí. Dovršením úprav české a moravské církevní provincie se stalo zřízení ostravsko-opavské diecéze v roce 1996 se sídlem v Ostravě. Pod tuto zatím poslední římskokatolickou diecézi spadla severovýchodní část olomoucké arcidiecéze včetně území bývalé českotěšínské apoštolské administratury. Následující rok byl zřízen i apoštolský exarchát, jakožto správní jednotka řeckokatolické církve se sídlem v Praze.

Přibližně od roku 2004 dochází ke slučování římskokatolických farností. Důvodem reorganizace je především zjednodušení administrativy, úbytek věřících a snaha o vytvoření lepších podmínek pro péči o duchovní směřování farníků. Připojovány jsou zejména dlouhodobě neobsazené farnosti k farnostem funkčním, z nichž byly spravovány (Hrdlička 2008Katolický týdeník 2008Macháně 2006Wikipedie 2015).

Proces úplného odloučení církví od státu zatím stále probíhá. V roce 2012 byl po předcházejících nezdařilých návrzích schválen zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (428/2012 Sb.). Církvím by měla být v následujících letech navrácena větší část majetku formou restituce nemovitostí. Zbytek by měl být splácen po dobu 30 let, čímž dojde k postupnému zastavení financování církví ze státního rozpočtu.

Diecézní časopis OKNO 2/2021 o řeholním životě i ekonomice farností v době pandemie

Vytvořeno: 11. únor 2021

Ostrava – Nouzový stav stále trvá, návštěvnost kostelů je zredukována na 10 % a většina aktivit pro více než 2 účastníky není v této chvíli dle platných nařízení možná. I přesto se od začátku roku 2021 v diecézi leccos událo a zpravodaj OKNO o tom přináší reportáže. Únorové vydání se tentokrát více zaměřilo na skrytý život řeholníků a řeholnic. Téma zasvěceného života rezonuje v pětině obsahu čísla.

 Číst dál…

Slovo biskupů k 29. světovému dni nemocných

Vytvořeno: 11. únor 2021

U příležitosti 29. světového dne nemocných, který připadá na 11. února 2021, památku Panny Marie Lurdské, přinášíme list českých a moravských biskupů, který adresují nemocným, těm, kteří se o ně starají, a všem lidem dobré vůle v naší zemi.

 Číst dál…

Farnost Fulnek a pallotini zvou k oslavě památky bl. Richarda Henkese, SAC a na výstavu

Vytvořeno: 9. únor 2021

Fulnek – V neděli 21. února si církev podruhé připomíná liturgickou památku bl. Richarda Henkese, SAC, který byl v roce 2019 blahořečen v německém Limburku. Přímluvce v nebi, který byl členem kongregace pallotinů, si v neděli připomenou také jeho spolubratři pallotini společně s farníky ve farnosti Fulnek. Mše svaté v tento den ve farním kostele budou v 9 a v 16 hod., při kterých bude také možné uctít ostatky tohoto mučedníka lásky.

 Číst dál…

15. ročník Národního týdne manželství se zaměří na děti a jejich roli v manželství

Vytvořeno: 8. únor 2021

Týden přes svátkem svatého Valentina se již 15 let snaží prorodinné organizace využít k propagaci manželství a rodiny. Národní týden manželství se letos zaměří na téma „O manželství a dětech“. Od pondělí 8. do neděle 14. února je po celé republice připraveno více než 100 akcí. V druhém roce pandemie koronaviru je většina z nich formou online webinářů. Záštitu nad letošním ročníkem převzal senátor David Smoljak.

Vytvořeno: 7. únor 2021

Job neviděl dobře. Díval se na svůj život, plný utrpení a beznaděje a vnímal, že štěstí pro něj skončilo: „… mé oko již více štěstí nespatří“ (Job 7, 7). Mluví o měsících plných zklamání, o nocích plných strastí. Neměl východisko. A přece neviděl dobře. Teprve když k němu promluvil Bůh, tak řekl: „Hle, lehkovážně jsem říkal …“ (Job 40, 4).

 Číst dál…

XXIX. Světový den nemocných a mše svatá za nemocné s biskupem Nuzíkem v televizi Noe

Vytvořeno: 6. únor 2021

Mši svatou za nemocné, lékaře, zdravotníky a nemocniční kaplany, bude ve čtvrtek 11. února v kapli televizi Noe celebrovat olomoucký pomocný biskup Josef Nuzík. Bohoslužba bude vysílána v přímém přenose od 18.00 hodin v den, kdy si církev připomíná již 29. Světový den nemocných. Poprvé jej vyhlásil papež Jan Pavel II. v roce 1992. Slaví se v den svátku Panny Marie Lurdské. Právě do Lurd, místa mariánských zjevení, míří od roku 1858 miliony lidí, kteří touží po uzdravení. A řada z nich si zázračné uzdravení skutečně vyprosila.

 Číst dál…

Svátek Uvedení Páně do chrámu v diecézi

Vytvořeno: 5. únor 2021

Diecéze – V úterý 2. 2. slavila církev svátek Uvedení Páně do chrámu neboli Hromnice. Průvody s rozžatými svícemi si věřící připomínali významnou událost v životě svaté rodiny: Ježíš s Marií přinesli čtyřicátý den svého syna Ježíše do jeruzalémského chrámu, aby ho zasvětili Bohu. V chrámu se potkali s prorokem Simeonem, který v dítěti poznal očekávaného Mesiáše.

 Číst dál…

Zemřel P. Marian Nowak, OMI. Oblát, který osmnáct let vypomáhal na Osoblažsku

Vytvořeno: 2. únor 2021

Kędzierzyn-Koźle/Polsko – Ve věku 65 let zemřel 1. února 2021 P. Marian Nowak, OMI. Polský kněz pocházel z města Kędzierzyn-Koźle a část svého života prožil v České republice. Působil na Osoblažsku ve farnosti Slezské Rudoltice – v letech 1995 až 2013. I po návratu do vlasti na české farníky rád vzpomínal a toužil se do regionu vrátit. Toto přání se mu nesplnilo.

 Číst dál…

Den zasvěceného života se sv. Josefem

Vytvořeno: 1. únor 2021

Ostrava – Již po pětadvacáté spolu s biskupem Martinem Davidem oslavili řeholnice a řeholníci Ostravsko-opavské diecéze Den zasvěceného života. Setkání spojené se svátkem Uvedení Páně do chrámu se letos konalo v ostravské katedrále Božského Spasitele.

 Číst dál…

 Číst dál…

Novéna připomene P. Richarda Henkese, SAC a v modlitbě spojí farnosti v Česku a Polsku

Vytvořeno: 8. únor 2021

Ostrava – Devět dní před liturgickou památkou bl. Richarda Henkese se chtějí farnosti v České republice i v Polsku spojit při společné modlitbě. Novénu zahájí v pátek 12. února v kapli ostravsko-opavského biskupství apoštolský administrátor diecéze Mons. Martin David. S těmi, kteří se chtějí společně modlit, bude fungovat online spojení přes facebookovou stránku „Píseň přítele o Jeho vinici /Iz 5,1/“. V dalších dnech se budou připojovat kněží z farností Hať, Strahovice, Ratiboř (PL),  Ostrava-Svinov, Branice (PL), Kietř (PL), Darkovice a opět Hať.

 Číst dál…

Poutní místa

V ostravsko-opavské diecézi nacházíme řadu poutních míst, která se stala nevyčerpatelným zdrojem duchovního osvěžení pro statisíce poutníků, kteří tato místa navštěvují po staletí. Generace poutníků si zvláštním způsobem oblíbily zejména mariánská poutní místa. Ne náhodou patří mariánské svatyně v ostravsko-opavské diecézi k nejnavštěvovanějším chrámům. Poutní místa diecéze se stávají vyhledávaným cílem nejen poutníků, ale také turistů, kteří obdivují architektonické skvosty našich předků.

poutnimista01

Poselství papeže Františka k postní době 2021

PUBLIKOVÁNO12. 2. 2021 

Přinášíme poselství Svatého otce Františka k letošní postní době, která začíná ve středu 17. února. V textu se římský biskup zamýšlí nad evangelijním úryvkem „Teď jdeme do Jeruzaléma“ (Mt 20,18) a postní dobou jako časem obnovení víry, naděje a lásky.

Milé sestry a milí bratři,
když Ježíš svým učedníkům vysvětluje, že svým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním plní Boží vůli, zároveň jim odhaluje hluboký význam svého poslání a zve je, aby se k němu připojili pro spásu světa.

Když se ubíráme postní cestou k velikonočním svátkům, připomínáme si toho, který se „ponížil a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Flp 2,8). V této době obrácení obnovujeme svou víru, čerpáme z „živé vody“ naděje a otevřeným srdcem přijímáme Boží lásku, která nás přetváří v sestry a bratry v Kristu. O velikonoční noci obnovíme své křestní závazky, a tak se skrze Ducha Svatého znovu zrodíme jako nové ženy a noví muži. Cesta postní dobou, stejně jako cesta křesťanským životem, prochází světlem zmrtvýchvstání, které prozařuje city, postoje a rozhodnutí každého, kdo chce jít za Kristem.

Podmínkou a důkazem našeho obrácení je půst, modlitba a almužna, jak je hlásá Ježíš (srov. Mt 6,1–18). Cesta chudoby a odříkání (půst), pomoc a láskyplný přístup ke zraněnému (almužna) a synovský rozhovor s Otcem (modlitba) nám umožní vyjádřit upřímnou víru, živou naději a činorodou křesťanskou lásku.

1. Víra nás zve, abychom přijímali pravdu a stali se jejími svědky před Bohem a přede všemi našimi bratry a sestrami.

Přijmout a žít pravdu zjevenou v Kristu znamená v této postní době nechat se především proniknout Božím slovem, které církev předává z generace na generaci. Tato pravda není intelektuálním konstruktem, vyhrazeným několika vybraným, nadřazeným a důstojným. Je poselstvím, kterého se nám dostalo a kterému můžeme porozumět inteligencí svého srdce, pokud bude otevřené pro nezměrného Boha, který nás miloval dříve, než jsme si to sami uvědomili. Touto pravdou je sám Kristus. Zcela na sebe vzal naše lidství, a tím se stal cestou – náročnou, ale otevřenou všem – která vede k plnosti života.

Ti, kdo prožijí půst v odříkání a v prostotě svého srdce, objeví Boží dar a pochopí, že jsme stvořeni k Božímu obrazu a podobě a v něm dojdeme plnosti. Ten, kdo přijme chudobu a postí se, stává se chudým s chudými a „shromažďuje“ bohatství lásky přijímané a sdílené. Takto chápaný a žitý půst nám pomáhá milovat Boha a bližního. Jak učí sv. Tomáš Akvinský, láska je jako „hnutí zaměřující se pozorností na druhého tak, že se milující ,považuje za spojeného s ním v jedno‘“ (encyklika Fratelli tutti, č. 93).

Postní doba je dobou víry neboli dobou, kdy přijmeme Boha do svého života a dovolíme mu, aby si u nás „učinil příbytek“ (srov. Jan 14,23). Postit se znamená osvobodit svůj život ode všeho, co ho okupuje, od přemíry informací – pravdivých či nepravdivých –, spotřebních produktů, abychom otevřeli brány svého srdce tomu, který k nám přichází zcela chudý, ale „plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14); Syn Boha Spasitele.

2. Naděje jako „živá voda“, díky které můžeme pokračovat na své cestě.

Samaritánka, kterou u studny Ježíš prosí, aby mu dala napít, nechápe, když jí říká, že by jí mohl nabídnout „živou vodu“ (Jan 4,10). Zpočátku si samozřejmě myslí, že jde o skutečnou vodu. Ježíš má ale na mysli Ducha Svatého, toho, kterého nám dá v plnosti ve velikonočním tajemství, aby v nás rozlil naději, která nezklame. Když Ježíš oznamoval své utrpení a svou smrt, zároveň zvěstoval naději: „třetího dne bude vzkříšen“ (Mt 20,19). Ježíš hovoří o budoucnosti, která se před námi otevírá díky Božímu milosrdenství. Doufat s ním a díky němu znamená věřit, že dějiny nekončí s našimi chybami, násilím, nespravedlností a hříchem, které přibíjí na kříž Lásku. Znamená to čerpat z jeho otevřeného srdce Otcovo odpuštění.

Žijeme v době plné obav, pociťujeme nejistotu a vlastní křehkost. Slova o naději proto mohou provokovat. Ale postní doba je tu, abychom měli naději, abychom znovu obrátili svůj zrak k trpělivosti Boha, který neustále pečuje o své stvoření, zatímco my s ním mnohdy nakládáme špatně (srov. encyklika Laudato si´, č. 32–33, 43–44). Svatý Pavel nás důrazně vybízí k naději v usmíření: „Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5,20). Když je nám odpuštěno ve svátosti smíření, která je jádrem našeho obrácení, sami se stáváme šiřiteli odpuštění: když se dostane odpuštění nám, můžeme ho zprostředkovat v ohleduplném rozhovoru, můžeme potěšit toho, koho zasáhla bolest. Díky Božímu odpuštění můžeme svými slovy a skutky prožívat Velikonoce v duchu bratrství.

Postní doba nás vybízí, abychom říkali „druhým slova, která povzbuzují, posilují, utěšují, podněcují, a ne slova, která ponižují, zarmucují, popuzují, opovrhují druhým“ (Fratelli tutti, č. 223). K tomu, abychom předali naději, mnohdy stačí „laskavý člověk, který je ochoten odložit své obavy a starosti stranou a projevit zájem, obdarovat úsměvem, říct povzbudivé slovo, naslouchat uprostřed všeobecné lhostejnosti“ (tamtéž, č. 224).

V usebrání a v tiché modlitbě obdržíme naději v podobě inspirace a vnitřního světla, které vnese jas do úkolů a rozhodnutí našeho poslání. Proto je nezbytné usebrat se v modlitbě (srov. Mt 6,6) a ve skrytosti se setkat s laskavým Otcem.

Prožívat postní dobu v naději znamená si uvědomit, že v Ježíši Kristu jsme svědky nové doby, ve které Bůh „tvoří vše nové“ (srov. Zj 21,1–6). Přijmeme tak naději od Krista, který dal svůj život na kříži a kterého Bůh třetího dne vzkřísil, a jsme připraveni „obhájit se před každým, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje“ (1 Petr 3,15).

3. Láska, která kráčí plná soucitu a bdělosti v Kristových stopách, je nevyšším vyjádřením naší víry a naší naděje.

Křesťanská láska se raduje, když vidí druhého růst. Proto trpí, když druhý zažívá bolest, když je osamocený, nemocný, bez domova, přezíraný, v nouzi… Křesťanská láska nás pobízí, abychom vycházeli ze sebe, sdíleli se a vytvářeli společenství.

„,Sociální láska‘ umožňuje dělat pokroky směrem k civilizaci lásky, k níž se může každý z nás cítit být povolán. Láska se svým tíhnutím k univerzálnosti je schopná budovat nový svět, protože není nějakým prázdným citem, ale nejlepším prostředkem k objevování účinných cest pro rozvoj všech“ (Fratelli tutti, č. 183).

Křesťanská láska je darem, který našemu životu dává smysl. Díky ní považujeme ostatní, kteří jsou v nesnázích, za členy naší rodiny, za přátele, bratry. Ani drobnost, o kterou se láskyplně rozdělíme, nezapadne, ale promění se ve zdroj života a štěstí. Tak tomu bylo v případě vdovy ze Sarepty, která se rozdělila o svou mouku a olej, upekla chléb a podala ho proroku Eliášovi (srov. 1 Král 17,7–16). Stejně tomu bylo s chleby, které Ježíš požehnal, rozlámal je, dal svým učedníkům a nasytil velký zástup (srov. Mk 6,30–44). Stejně tomu bude s naší almužnou, ať už je menší nebo větší, ale nabízená prostě a s radostí.

Prožívat postní dobu s křesťanskou láskou znamená postarat se o toho, kdo prochází utrpením, je opuštěný, zachvácen strachem z pandemie covid-19. Uprostřed velkých nejistot ohledně budoucnosti si připomeňme slova, kterými se Bůh obrací ke svému služebníku: „Neboj se, vždyť jsem tě vykoupil“ (Iz 43,1), a spolu s laskavostí nabídněme i slovo povzbuzení, aby bližní mohl zakusit, že ho Bůh miluje jako svého syna.

„Jedině pohled proměněný láskou může způsobit, že uznáváme důstojnost druhých, a v důsledku toho si vážíme chudých a přijímáme je v jejich důstojnosti, vážíme si jejich identity a kultury, a tím je doopravdy integrujeme do společnosti“ (Frattelli tutti, č. 187).

Milí bratři, milé sestry, v každé životní etapě je třeba věřit, doufat, milovat. Kéž nám toto pozvání prožít postní dobu jako cestu obrácení, modlitby a sdílení našich dober pomůže obnovit osobní a společnou víru, kterou nám dává živý Kristus, naději, již vzbuzuje Duch Svatý, a lásku, jejímž nevyčerpatelným pramenem je Otcovo milosrdné srdce.

Panna Maria, Matka Spasitele, která věrně setrvává u paty kříže i v srdci církve, ať nám pomůže svou starostlivou přítomností a požehnání Zmrtvýchvstalého ať nás provází na cestě k velikonočnímu světlu.

FRANTIŠEK

Slovo biskupů k 29. světovému dni nemocných

PUBLIKOVÁNO11. 2. 2021 

U příležitosti 29. světového dne nemocných, který připadá na 11. února 2021, památku Panny Marie Lurdské, přinášíme list českých a moravských biskupů, který adresují nemocným, těm, kteří se o ně starají, a všem lidem dobré vůle v naší zemi.

Vážení a milí nemocní přátelé, bratři a sestry,
obracíme se na Vás touto cestou u příležitosti 29. světového dne nemocných, který si každý rok připomínáme v den památky Panny Marie Lurdské, kdy Vás obvykle každý rok navštěvujeme v nemocnicích a jiných zařízeních, kde pobýváte z důvodu nemoci nebo věku. Snažíme se při těchto návštěvách slavit Kristovu Nejsvětější oběť a také se setkat s těmi, kteří o Vás pečují a poděkovat jim. Letos to kvůli epidemiologickým opatřením není bohužel možné. Chceme Vás ale ujistit, že jsme na Vás nezapomněli, že máte v našem srdci své místo a pamatujeme na Vás u oltáře a při modlitbě.

Myslíme letos zvláště na ty, kdo se o Vás v nemocnicích, charitních a hospicových a všech ostatních sociálních a pečovatelských zařízeních starají. Jejich služba je více než jindy vyčerpávající a stresová. Srdečně jim děkujeme a i na ně pamatujeme ve svých modlitbách. Děkujeme také všem, kdo o nemocné pečují doma nebo v různých společenstvích.

Bude to už rok, co i do naší země vstoupila předtím neznámá nemoc Covid-19. Kromě ohrožení zdraví a života obrovského množství lidí přinesla také bohužel izolaci mnoha z Vás od lidí, kteří jsou pro vás důležití a se kterými máte vztah. Samota těžce doléhá na mnohé a je jistě dobré hledat a využívat všechny způsoby, jak vzájemně komunikovat. Věříme ale, že velikou posilou a světlem v této situaci je naše víra. Díky ní nejsme nikdy sami a prožívaný  pocit osamocenosti – bez bližních nebo nám drahých –  může být znamením volání po Boží blízkosti.

Panna Maria se v Lurdech zjevovala sv. Bernardetě s růžencem v rukách. Tuto vynikající modlitbu Vám i dnes vřele doporučujeme, protože v ní nás Panna Maria učí naslouchat Kristu. I Vy se můžete ve svém utrpení a osamocenosti Bohu odevzdávat v modlitbě růžence a v této modlitbě nacházet vnitřní posilu, světlo a víru. A prosíme, pamatujte i na nás, abychom byli dobrými pastýři všech nám svěřených.

V letošním roce si připomínáme 1100 let od mučednické smrti sv. Ludmily, velké světice našeho národa, uctívané i v mnoha jiných zemích. Ona poté, co spolu se svým manželem přijala křesťanskou víru, pamatovala na nemocné, chudé a potřebné a s láskou se o ně starala, takže byla dokonce nazývána jejich matkou. A v tomto duchu také vychovávala svého vnuka Václava. Oba jsou našimi velkými přímluvci u Boha! Oba jistě prosí i za naši víru!

Na závěr se obracíme také k Vám všem, bratři a sestry v Kristu, abychom Vás povzbudili nejen k modlitbě za nemocné a trpící ale také ke konkrétním skutkům pozornosti a lásky tam, kde je můžeme prokázat. Papež František nás v letošním Poselství ke Světovému dni nemocných výslovně varuje před redukcí víry na sterilní slovní cvičení a možnou ztrátou vztahu mezi vírou a konkrétním životem, pokud se nenecháme vtáhnout do potřeb druhých.

Vážení a milí nemocní! Vám i těm,  kteří se o Vás s láskou starají, a všem lidi dobré vůle v naší zemi vyprošujeme Boží požehnání.
 
Vaši čeští a moravští biskupové
10. února 2021, v předvečer památky Panny Marie Lurdské
(www.cirkev.cz)

Vatikánský rozhlas slaví 90 let od svého vzniku

Osm Petrových nástupců promlouvalo ke světu skrze mikrofony Vatikánského rozhlasu. Při jeho výročích a setkáních s redaktory připomínali evangelizační poslání papežského rádia, jeho schopnost spojovat věřící celého světa až do nejodlehlejších koutů naší planety, přinášet radostnou zprávu o Boží blízkosti člověku vhod i nevhod, do nejrůznějších dějinných kontextů.Publikováno: 12. 2. 2021 9:45   

Marconiho vynález ve službě evangelia

Papež Pius XI. pochopil přelomový charakter hromadných sdělovacích prostředků a vybudování vatikánské rozhlasové stanice svěřil Guglielmu Marconimu, vynálezci rádia. Ten stál po jeho boku, když z nejvyššího místa Vatikánských zahrad 12. února 1931 slavnostně, latinsky zahajoval první vysílání:

„Jakožto z tajemného Božího úradku Následovníci knížete apoštolů, těch, jejichž učení a kázání je z přikázání Božího určeno všem národům a všemu stvoření (Mt 28,19; Mk 16,15), a vzhledem k tomu, že můžeme jako první využít na tomto místě podivuhodného Marconiho vynálezu, obracíme se ke všemu stvoření a všem lidem.”

Zahájil Pius XI. první rádiové vysílání z Vatikánu, chápané v univerzální šíři jako nástroj hlásání evangelia celému světu. Rádio vzniklo ve chvíli upevňování Vatikánského městského státu, založeného přesně o dvě léta dříve. Díky krátkým vlnám vysíláným do “éteru” prozatím ještě nepřeplněného, dokázalo navzdory nepříliš silnému signálu dosáhnout na jiné kontinenty.

Třicátá léta byla obdobím vzestupu totalitních režimů. Postoje papeže Pia XI. byly odvážné a lidé hleděli k církvi s důvěrou. Rychle se množily požadavky o rozšíření vysílání na další evropské jazyky. V roce 1936 bylo vatikánské radio přijato do Mezinárodní rozhlasové unie, která uznala jeho zvláštní povahu a oprávnila je k vysílání bez geografických omezení. Tehdejší ředitel rádia P. Filippo Socorsi přizval do jazykových redakcí své jezuitské spolubratry jiných národností. Na významu získalo zejména vysílání v němčině.

Úsilí o mír a válečné zpravodajství
24. srpna 1939, týden před obsazení Polska nacistickým Německem, Papež Pius XII. vysílal prostřednictvím rádia poselství k vládcům a národům “v bezprostřední hrozbě války”. „Nic se neztratí mírem. Všechno může být ztraceno válkou,” zaznělo v jeho prorockých slovech.

Ve válečných letech vatikánský rozhlas denuncoval násilí, podporoval oběti a rezistenci, povzbuzoval k naději. Rádiová poselství Pia XII. vstoupila do dějin jako hlas, který zněl nad stranami konfliktu a volal po spravedlnosti a míru. Neméně významně se zapsalo také nesmírné úsilí papežského rozhlasu v hledání zpráv o válečných zajatcích a nezvěstných. 70 hodin týdně věnovali vatikánští redaktoři předčítání jmen válečných zajatců. Mezi rokem 1940-46 odvysílali 1 240 728 těchto informací, přinášejících rodinám naději na shledání se svými drahými.

Hlas “mlčící církve”
Po skončení světového konfliktu se otevřela nová kapitola. Zatímco evropský západ kráčel cestou morální i fyzické obnovy a církev připravovala Svatý rok 1950, většina střední a východní Evropy se stala sovětským satelitem. Komunistické režimy se stále větší vehemencí pronásledovaly církev a Vatikánský rozhlas se stal v podstatě jediným kontaktem místních věřících s papežem a všeobecnou církví. K polštině, která byla od počátku vedle italštiny, angličtiny, francouzštiny a němčiny jedním z hlavních jazyků, přibývaly další jazyky států v područí komunistické totality (čeština, slovenština, maďarština, litevština, lotyština, ruština, chorvatština, slovinština, ukrajinština, rumunština, bulharština, běloruština a o něco později albánština).

Stanislava Vodičková, historička z Ústavu pro studium totalitních režimů, v rozhovoru pro českou redakci Vatican News, sdělila: 

„V únoru 1947 přijel na svou první návštěvu Říma nově zvolený pražský arcibiskup Josef Beran, který při soukromé audienci u papeže Pia XII. požádal o rozšíření vysílání Vatikánského rozhlasu o relace v českém a slovenském jazyce. Zdůvodňoval to hrozivými příznaky v politickém životě ve své vlasti a předtuchou pronásledování církve. Svatý otec mu ochotně vyhověl. Jak to byla prozíravá žádost se ukázalo o rok později. Zkušební vysílání české redakce vatikánského rozhlasu se uskutečnilo 22. dubna 1947 u příležitosti zahájení jubilejních svatovojtěšských oslav. Ale pravidelně začalo vysílat až na Štědrý den roku 1947. Vedení redakce bylo svěřeno do rukou Tovaryšstva Ježíšova a v této tradici se pokračuje dodnes.”

Jakou roli sehrálo české vysílání v době, kdy bylo vnímáno jako jeden z mála hlasů ze svobodného světa?

„Od roku 1949 se v Československu natvrdo rozběhla tvrdá perzekuce katolické církve, s níž byla spojena také ateizace země. Komunisté centralizovali veškerá média a zahájili tvrdou cenzuru. V té době vzrostl význam zahraničního vysílání. Přestože také další zahraniční stanice – jako například Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa – měly své náboženské pořady, v nichž se věnovaly také katolické církvi, jako podstatnému segmentu společnosti, nemohly Radiu Vatikán již pro samou jeho podstatu konkurovat a jistě to ani nebylo jejich záměrem. Vatikánský rozhlas, který komentoval nejen dění a církevní život ve vlasti, sledoval pronásledování církve, stál v opozici proti komunistické propagandě, ale také evangelizoval. Přinášel učení tehdejšího papeže a spojoval katolíky za železnou oponou s celosvětovou církví. Byla to česká redakce Radia Vatikán, která rozpoutala na radiových vlnách bitvu s komunistickým režimem o duši národa. A režim si to uvědomoval a náležitě na to odpovídal. Ať už to bylo rušení vysílání, snaha o nasazení agentů do redakce, vyvíjení diplomatických snah o změnu ve vedení redakce a náplň jejího vysílání, nebo trestné stíhání posluchačů Vatikánského rozhlasu v Československu.”

Ingerence komunistické vlády se v jednu chvíli dokonce podařila. Můžete připomenout její okolnosti?

„Na začátku sedmdesátých let při jednání mezi Svatým stolcem a komunistickým režimem byla formulována podmínka, která podmiňovala další jednání, kdy komunisté požadovali, aby šéfredaktor P. Ovečka byl odvolán ze své funkce a vypovězen z Říma. Odvolán z této funkce nakonec byl, aby se tomuto požadavku vyhovělo, ale provinciál nesouhlasil s jeho odchodem mimo Řím, dovolil mu vypomáhat v redakci v roli pomocného redaktora. P. Ovečka zároveň začal pracovat jako šéfredaktor exilového časopisu Nový život, který přes hranice zprostředkovával rovněž infromace československým katolíkům. Je to médium, z kterého čerpáme jako historici dodnes.”


Bezpočet příběhů bychom mohli vyprávět o tomto období, kdy v některých okamžicích hrozil za poslech Vatikánského rádia trest smrti. Jen do ukrajinské sekce přišlo první rok po pádu sovětského režimu 40 tisíc děkovných dopisů a Albánie udělila Vatikánskému rozhlasu státní vyznamenání.

Navzdory nemožnosti aspirovat na úplný přehled významných etap v dějinách papežského rozhlasu, nelze opomenout v 3 tisíce hodin vysílání, kterými doprovázel zasedání II. vatikánského koncilu.

S papežem na cestách
V roce 1970 se studia Vatikánského rozhlasu přestěhovala do svého dnešního sídla, Palazzo Pio, naproti Andělskému hradu. Zvolení mladého a energického krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly na Petrův stolec znamenalo novou výzvu: doprovázet papeže v apoštolském úkolu, započatém již jeho předchůdcem Pavlem VI. , hlásat evangelium na všech místech světa. Na přelomové okamžiky vzpomíná Alberto Gasbarri, který v rolích od technika po organizátora papežských cest prožil v našem Rádiu 46 let.

„Vzpomínek je samozřejmě velmi mnoho. Energie a odhodlanost sv. Jana Pavla II. přinesla ozdravný otřes všem strukturám Svatého stolce a Vatikánského státu, uvyklým dlouhodobě ustáleným pracovním rytmům. Já jsem přišel do Vatikánského rádia na konci roku 1969 a jednou z nejživějších pracovních vzpomínek zůstává devátá a poslední apoštolská cesta prvního putujícího papeže, Pavla VI. V listopadu roku 1970 během deseti dní navštívil Iran, Pákistán, Filipíny, Samou, Austrálii, Indonésii, Hongkong a Sri Lanku. Vatikánský rozhlas s nesmírným technickým a tvůrčím úsilím zajišťoval ve dne v noci zpravodajství z cesty, která se tehdy jevila jako jedinečná a neopakovatelná. Dalších osm let se žádné cesty nekonaly, zdravotní stav sv. Pavla VI. je nedovoloval. S nástupem pontifikátu Jana Pavla II. v roce 1978 jsme okamžitě zaznamenali, že se rytmus změnil a že to, co se nám jevilo jako jedinečné a neopakovatelné se stalo každodenností. Četnost a program apoštolských cest byly výzvou pro techniky a redaktory Vatikánského rozhlasu, kteří zajišťovali zpravodajství z těchto událostí na hranici možností. Jednu z nejkritičtějších situací jsem zažil v Nikaraguy, v březnu 1983, když se tamní sandinistický režim pokusil cenzurovat homilii Svatého otce během slavení mše a vyhrožoval technikovi vatikánského rádia, který zajišťoval nahrávání a šíření zvuku.”

Vysílání do všech periferiích i na nových platformách
Dospíváme do dnešních dní. Ve Vatikánském rozhlasu pracují v této chvíli redaktoři 69 národností. Vznik multumediálního portálu Vatican News rozšířil nabídku také o videozáznamy, fotografické galerie a zvukové soubory, skrze něž prostředkovává papežské učení a zpravodajství ze života církve ve 43 jazycích. Po jistém váhání, zda nepřišel čas orientovat práci jednotlivých redakcí výhradně na nové platformy, došlo v nedávné době k událostem, které význam rádiového vysílání znovu zdůraznily. První je všeobecná, totiž  pandemie covid-19, která podle slov programového ředitele Vatikánských médií Andrey Tornielliho vedla papežský rozhlas k úsilí o vytvoření sítě propojující ty, kdo kvůli lockdownům zůstali izolovaní. Druhá byla hluboce symbolická:

Jedna epizoda se zapsala do dějin Vatikánského rádia v posledním roce víc než cokoli jiného. Je to svědectví otce Luigiho Maccaliho, který byl dva roky vězněm džihádistů v Nigeru a Mali. Misionář získal od svých věznitelů polorozpadlý radiový přijímač: “Mohl jsem na něm zachytit každou sobotu komentář Vatikánského radia k nedělnímu evangeliu. Jednou dokonce mši v přímém přenosu… byla to papežská mše o Letnicích 2020.” – cituje Andrea Tornielli v komentáři k výročí papežské rozhlasové stanice.

Spojení nových technologií s radiovým vysíláním se projeví na novince, připravené právě k 90. narozeninám papežského rozhlasu. Počínaje 12. únorem bude spuštěno web radio, prozatím v sedmi jazycích: italštině, francouzštině, angličtině, španělštině, němčině a arménštině. Během letošního roku k němu přibyde dalších 30 programů.

Na závěr nechme zaznít nárokům, jaké na redaktory svým médií klade papež František. 23. září 2019 u příležitosti plenárního zasedání vatikánského Úřadu pro komunikaci, dříve než v Královském sále apoštolském paláce nám všem potřásl rukou, řekl:

„Komunikovat svědectvím, komunikovat s vnitřním zaujetím, komunikovat substantiva, komunikovat jako mučedníci, tedy jako svědkové Kristovi, jako mučedníci. Naučit se jazyku mučedníků, který je jazykem apoštolů, jak čteme v onom klenotu, kterým je kniha Skutků apoštolů. Pak uvidíme, jak se komunikovalo tehdy a co je to křesťanská komunikace.“

Zdroj: Vatican News, Johana BronkováAutor článku:Tereza Myslilová

Papežská akademie pro život: Dokument o situaci starých lidí po pandemii

Stáří, naše budoucnost. Situace starých lidí po pandemii – tak byl nadepsán dokument zveřejněný Papežskou akademií pro život ve spolupráci s vatikánským Úřadem pro integrální lidský rozvoj. Zamýšlet se chce nad tím, jaké poučení lze vyvodit z tragédie způsobené pandemií a nad jejími důsledky pro dnešek a budoucnost naší společnosti.Publikováno: 10. 2. 2021 11:15   

Autoři dokumentu připomínají dvě častokrát skloňované fakta. Pandemie poukázala na vzájemnou propojenost a závislost celého lidstva na jedné straně a na silné nerovnosti na straně druhé. Spolu s papežem František vybízejí k novému promyšlení rozvojového vzorce pro celou naší planetu (Srov. nóta Pandemie a všeobecné bratrství ze 30. března 2020; nóta Humana Communitas v pandemické éře z 22. července 2020; Vakcína pro všechny, 20 bodů pro spravedlivější a zdravější svět z 28. prosince 2020).

Covid-19 a starší generace

Během první pandemické vlny došlo ke značná části úmrtí na Covid-19 v institucích pro staré lidi, na místech, které by měly chránit “nejkřehčí část společnosti”, kde si však smrt vyžádala neúměrně větší počet obětí ve srovnání s rodinným prostředím. “To, k čemu došlo během pandemie Covidu-19, nedovoluje, abychom záležitost odbyly hledáním obětních kozlů, jednotlivých viníků, ani na druhé strana sborovou sebeobranou těch, kdo dosáhli skvělých výsledků a předešli nákaze v pečovatelských domech. Potřebujeme novou vizi, nové paradigma, které napomůže společnosti v péči o staré lidi.” Statisticko-sociologické ukazatele dokládají, že lidé mají dnes všeobecně vyhlídky na dlouhé dožití. Podle Světové zdravotnické organizace bude v roce 2050 na světě dvě miliardy lidí starších sedmdesáti let, to znamená každý pátý obyvatel zeměkoule. Dokument proto vybízí k inkluzívnějšímu a vstřícnějšímu postoji ke starším generacím a ke všem formám lidské křehkosti.

V naší společnosti často převažuje představa stáří jako období vyžadujícího péči a lékařskou pomoc. “Stáří však je Božím darem a nesmírným zdrojem”- pokračuje text dokumentu – “který je třeba pečlivě chránit také tehdy, když začnou dotírat nemoci a je zapotřeb9 celistvé a náročnější asistence. Je nepopiratelné, že v nás pandemie posílila vědomí, že bohatství let je pokladem, který je třeba docenit a chránit.”

Nový vzorec pro pomoc slabším vrstvám obyvatel

Dokument Papežské akademie pro život naznačuje konkrétní cestu, po níž se ubírat. Je zapotřebí vycházet ze situace jednotlivého člověka, což znamená artikulovaný přístup na různých úrovních, zajišťující asistenční kontinuitu mezi vlastním domem a službami přicházejícími z venku bez tramatických zlomů, které jsou nevhodné v křehkosti stáří. Domovy pro seniory by se měly rekvalifikovat na sociálně-zdravotní centra poskytující některé své služby přímo v domech starých lidí. Dokument zmiňuje domácí zdravotní péči, individuální péči reagující na proměnlivé potřeby starého člověka. Integrovaná sociálně-zdravotní péče by měla být základem tohoto nového a moderního paradigmatu, konstatuje vatikánský dokument. Vybízí také k vytváření širší solidární sítě, která se nemusí nutně zakládat výlučně na pokrevním příbuzenství, ale využívá společenských vazeb, přátelství, shody životních postojů a velkorysého přístupu k potřebám druhých.

Mezigenerační setkání a činná láska církve

Dokument mluví také o “setkání” mezi generacemi, kter0 by do sociálního tkaniva vneslo “novou mízu humanismu a učinilo by společnost solidárnější”. Připomíná papežovy pobídky adresované mladým lidem, aby byli nablízku svým prarodičům. “Člověk, který stárne, se neblíží konci, nýbrž tajemství věčnosti. Aby mu porozuměl, potřebuje se přiblížit Bohu a žít ve vztahu s Ním. Péče o spiritualitu starých lidí, o jejich potřebu blízkosti s Kristem a sdílení víry je úkolem činné lásky církve.” Dikcí papeže Františka dokument vysvětluje, že “jedině díky staré generaci mohou mladí lidé objevit své kořeny a jedině díky mladým mohou staří lidé znovu snít.”

Křehkost jako magisterium

Vzácné je také svědectví, které mohou staří lidé nabídnout ve své křehkosti. “Můžeme ji číst jako jakési magisterium, učení života”, dodávají autoři dokumentu. “Stáří lze chápat také v tomto duchovním horizontu: je to věk příhodný pro spolehnutí se na Boha.”  Když slábne tělo, pamět i jiné schopnosti, stále závislost člověka na Bohu se projevuje stále více.

Na závěr se dokument Papežské akademie pro život obrací na celou občanskou společnost, katolickou církev i jiné náboženské tradice, na svět kultury, vzdělání a médií, aby pocítil odpovědnost a podpořil zavedení nových opatření na podporu doprovázení a asistence starých lidí v rodinném kontextu, v jejich domovech a obecněji v prostředí, které více připomíná dům než nemocnici. Jde o kulturní přelom, k němuž nyní nastal čas, apeluje nový vatikánský dokument.

Zdroj: Vatican News

Chátrající kostel v centru Brna vyhlíží záchranu

Opravy kostela sv. Máří Magdalény se prodlouží a spolknou miliony

Potřebná a nákladná rekonstrukce římskokatolického kostela sv. Máří Magdalény v brněnské Masarykově ulici, který je už téměř dva roky veřejnosti nepřístupný, bude nakonec delší, něž se původně předpokládalo. Chrám v centru moravské metropole potřebuje novou střechu či fasádu. Největším problémem však zůstává narušená statika.

Dlouhodobě špatný technický stav kulturní památky, jejíž historie sahá do poloviny 17. století, vyvrcholil v létě 2019, kdy došlo ke statické havárii. Problémem je hlavně tamní věž, jež tlačí na základy. Od té doby podniklo Biskupství brněnské zajišťovací práce či si nechalo zpracovat technický posudek, kterým odborníci z brněnského Vysokého učení technického zhodnotili závažnost a početnost trhlin ve zdech. Nyní se čeká na vyhotovení stavebního projektu od statika.

Další časový postup je dán termínem vypracování projektu, který předpokládám, by mohl být letos v březnu. Je to závislé i na dalších stavebních průzkumech, které budeme dělat až na základě požadavků statika. Jedná se zejména o průzkum podloží kostela – podzemí,“ vysvětlil Libor Kubíček, technik stavebních investic brněnského biskupství. 

Běh na dlouhou trať

Podle mluvčí brněnského biskupství Martiny Jandlové mají práce na záchranu kulturní památky šest etap. Podle předběžného harmonogramu skončí nejdříve v roce 2026. První dvě fáze se uskutečnily v minulém a předminulém roce. Obnášely zajištění kostela po havárii či monitoring poruch a vyšly na necelé dva miliony korun. 

Nejsložitější a zároveň nejnákladnější části oprav však stavaře teprve čekají. V plánu jsou na tento a příští rok. Letos se například dělníci chystají dát do pořádku porušenou klenbu a celkově upravit poničený objekt. „Zahájení bude záviset i na schvalovacích procesech a na stavebním úřadě Brno – střed. Doba realizace oprav je odhadována cca na 1 rok,“ sdělil Kubíček. 

Nejisté financování i návrat

Ani další stavební etapy v cestě za obnovu významného církevního chrámu, ve kterém se například konala jako v jediném brněnském kostele stálá zpovědní služba, nebudou jednoduché. Odbornou péči si vyžádá střecha a fasáda budovy. V plánu jsou také výplně otvorů nebo nové přípojky. Podle odhadů biskupství spolkne celá rekonstrukce více než 16 milionů korun. 

Navíc není úplně jasné, jak se podaří celý projekt financovat. Biskupství počítá s tím, že část projektu uhradí díky vlastním zdrojům, darům a peněz z pojistného. V posledních dvou etapách si pak hodlá zažádat o možnost dotačních programů města a ministerstva kultury. 

Kdy se tak do lavic kostela, který v minulosti fungoval jako františkánský klášter, vrátí lidé, se teprve uvidí. Po čas stavebních prací se veškeré bohoslužby či stálá zpovědní služba přesunula do kostela Nalezení Svatého kříže na Kapucínské náměstí. 

Dominanta Kraslic, evangelický kostel, se stal kulturní památkou

fotoEvangelický kostel s farou v Kraslicích na Sokolovsku (na snímku z 26. ledna 2021) se stal kulturní památkou. Modernisticky pojatá stavba s minimem dekorativních prvků stojící na vyvýšeném místě na okraji Kraslic je významnou dominantou města.

Kraslice (Sokolovsko) – Evangelický kostel s farou v Kraslicích na Sokolovsku se stal kulturní památkou. Modernisticky pojatá stavba s minimem dekorativních prvků stojící na vyvýšeném místě na okraji Kraslic je významnou dominantou města. O zapsání na seznam kulturních památek ČTK informovala mluvčí loketské pobočky Národního památkového ústavu Jelena Dědková.

Fotogalerie

Evangelický kostel s farou je dílo německého architekta a teoretika architektury první poloviny 20. století Otto Bartninga. Architekt ve svém návrhu propojil kostel a faru v jeden objekt, což bylo na svou dobu velmi pokrokové a také ekonomicky výhodné řešení, uvedla mluvčí.

Kostel tvoří podélná loď s předsíní, k níž je zleva přistavěna 25 metrů vysoká hranolová zvonice. Z původních tří zvonů věnovaných evangelickým sborem z Klingenthalu se dochoval pouze zvon z roku 1839. Dva zvony v roce 1917 zabavila armáda. Dochovaný zvon byl odlit v Auerbachu k 300. výročí německé reformace. Na kostel navazuje budova fary. Celá stavba je omítnuta hrubou cementovou omítkou a kromě orámování oken je prostá jakéhokoliv dekoru. Interiér kostela je strohý.

Samostatná evangelicko-luterská obec byla v Kraslicích znovuzaložena v roce 1899. V roce 1911, kdy byl položen základní kámen stavby, čítala kraslická kazatelská stanice již 600 členů. Nový kostel byl vysvěcen 7. července 1912. Jeho výstavba byla financována ze sbírky, na niž příspěvky poslal německý evangelický spolek Gustava Adolfa, řada německých měst, spolky ze Švýcarska a řada dalších sponzorů

Kraslický kostel nyní slouží Farnímu sboru českobratrské církve evangelické v Sokolově.

Dřevěná kaple blahoslavené Panny Marie v

Základní informace

Kraj:Královéhradecký
Okres:Rychnov nad Kněžnou
GPS souřadnice:50.299033N, 16.342250E
Kategorie:Dřevěné kostely a kaple
Adresa URL:drevenekostely.tode.cz/kostely/destne.html

Poutní kaple blahoslavené Panny Marie v Dříši nedaleko Deštného v Orlických horách, byla postavena a vysvěcena v roce 1809. Kaple byla celodřevěná, s malým oltářem a mariánským obrazem.

V roce 1870 byla u této kaple vysvěcena křížová cesta. Ke kapli byla v roce 1874 přistavěna sakristie, v dalších letech pak byla kolem oltáře položena kamenná dlažba a následně byla celá kaple vydlážděna pískovcovými deskami. Následovalo zakoupení varhan, zvýšení a oplechování věže, zhotovení vnitřních omítek a zavěšení obrazu „Korunovace Panny Marie“ nad vchod. V roce 1891 byly po obou stranách oltáře instalovány sochy svaté Anny a Panny Marie a socha sv. Jáchyma.

Následné světové války a nezájem komunistického režimu o tuto dřevěnou sakrální památku způsobily, že v závěru 20. století kapli hrozilo zřícení a její okolí včetně křížové cesty bylo zcela zdevastováno.


Zdroj informací poskytl PaedDr. Josef Šebetovský, správce webových stránek www.drevenekostely.tode.cz.

Dřevěná kaple Matky boží a sv. Žofie v Dianě

Základní informace

Kraj:Plzeňský
Okres:Tachov
GPS souřadnice:49.631651N, 12.595443E
Kategorie:Dřevěné kostely a kaple
Adresa URL:drevenekostely.tode.cz/kostely/diana.html

Dřevěná kaple Matky boží a sv. Žofie se nachází v areálu zámku Diana v blízkosti stejnojmenné osady, která patří pod Rozvadov. Kapli nechal postavit v roce 1939 hrabě Jindřich Kolowrat-Krakovský na památku své zesnulé první ženy – kněžny Sofie Trubecké.


Zdroj informací poskytl PaedDr. Josef Šebetovský, správce webových stránek www.drevenekostely.tode.cz.

Dřevěná kaple Nejsvětější Panny Marie v Kunčicích p. O.

Základní informace

Kraj:Moravskoslezský
Okres:Frýdek-Místek
GPS souřadnice:49.539768N, 18.305813E
Kategorie:Dřevěné kostely a kaple
Adresa URL:drevenekostely.tode.cz

Dřevěná kaple Nejsvětější Panny Marie se nachází v Kunčicích pod Ondřejníkem, nedaleko Beskydského rehabilitačního centra.

U studánky se zjevila Panna Maria a voda ze studánky napomohla k uzdravení příslušníka rodiny Brázdových. Jako projev díků, nechal pan Ferdinad Brázda vystavět roku 1893 vedle studánky dřevěnou kapličku. Stavitelem byl pan Emil Christoph. Při stavbě byly použity trámy, které zbyly po stavbě nedaleké železnice v Kunčicích pod Ondřejníkem. Histori nenabízí žádné prameny, co se týče oltáře, obrazů a vybavení. Víme bezpečně, že v období totality sloužila kaplička jako márnice.

Od roku 1900 byly v současném areálu lázně, a to až do 50. let, kdy byly lázně přeměněny na nemocnici. Po roce 1989 kaple přestala sloužit jako márnice a v letech 1995–2000 ji vedení Beskydského rehabilitačního centra zrenovovalo. Dne 17. 12. 2002 zvonařská firma Kadlec z Halenkova do věže kaple instalovala zvon jménem Richard o hmotnosti 64 kg. Větší finanční částkou na zvon přispěl známý slovenský zpěvák pan Richard Müller, který se v Beskydském rehabilitačním středisku léčil (zvon je proto pojmenován po něm).

Koncem roku 2002 začala v kapličce pravidelná duchovní správa, kterou zajišťuje farář z Čeladné. Díky vstřícnosti duchovního správce mohla být kaple vybavena liturgickými věcmi. Ostatní chybějící liturgické potřeby byly pořízeny z milodarů věřících.

V roce 2004 ostravský architekt pan Adler zhotovil do kapličky svatostánek zdarma, jako dík Panně Marii za dožitých 80 let. V únoru 2006 bylo pořízeno starší harmonium a pan Vrba z Kopřivnice daroval do kapličky nový lustr. Kaple je majetkem Beskydského rehabilitačního centra.

Text a fotografie byly převzaty z webových stránek www.drevenekostely.tode.cz za souhlasu PaedDr. Josefa Šebetovského, správce stránek.

Dřevěná kaple Panny Marie na

Základní informace

Kraj:Plzeňský
Okres:Tachov
GPS souřadnice:49.857942N, 13.035267E
Kategorie:Dřevěné kostely a kaple
Adresa URL:drevenekostely.tode.cz/kostely/sipin.html

Dřevěná poutní kaple Panny Marie vznikla v roce 1892 a nachází se na poutním místě Šipín, které patří ke Konstantinovým Lázním. Vedla kaple vyvěrá údajně léčivý pramen vody.


Zdroj informací poskytl PaedDr. Josef Šebetovský, správce webových stránek www.drevenekostely.tode.cz.

Dřevěná kaple Panny Marie v Kozlově

Základní informace

Kraj:Pardubický
Okres:Ústí nad Orlicí
GPS souřadnice:49.881821N, 16.413371E
Kategorie:Dřevěné kostely a kaple
Adresa URL:drevenekostely.tode.cz/kostely/kozlov.html

Kaple Panny Marie v Kozlově byla postavena v roce 1753, má dřevěnou zvonici s polygonální lucernou a je zakončena cibulovou bání. Bližší okolnosti jejího vzniku ani případné další stavební proměny nejsou známy. Pouze dva štítky na věžičce stavby připomínají její založení v roce 1753 a opravu provedenou v roce 1929.

Interiéru stavby dominuje oltář s obrazem Panny Marie Zbraslavské. Obraz byl zrestaurován v roce 1996 a oltář v roce 2001. Ve věži kaple se původně nacházel zvon Sv. František. V průběhu 1. světové války byl však rekvírován pro válečné účely. Od 4. července 2004 odtud vyzvání nový zvon Sv. Pavel – který byl pořízen z veřejné sbírky.

Bohoslužby se v kapli konají nepravidelně a mimo tyto bohoslužby je kaple veřejnosti nepřístupná.


Zdroj informací poskytl PaedDr. Josef Šebetovský, správce webových stránek www.drevenekostely.tode.cz.

Logo

Dřevěná kaple sv. Huberta na Boubínu

Základní informace

Kraj:Jihočeský
Okres:Prachatice
GPS souřadnice:48.983755N, 13.820238E
Kategorie:Dřevěné kostely a kaple
Adresa URL:drevenekostely.tode.cz/kostely/boubin.html

Dřevěná kaple sv. Huberta stojí pod vrchem Boubín, nedaleko obce Kubova Huť. Na místě dnešní dřevěné kaple sv. Huberta byla postavena stejnojmenná kaple již v roce 1905, která společně s loveckým zámečkem a mysliveckou střelnicí sloužila rodu Schwarzenberků k mysliveckým účelům. Po zestátnění Boubína byl lovecký zámeček i s kaplí přemístěn do Hluboké nad Vltavou.

Po předchozí obnově lovecké chaty přistupují Lesy ČR v roce 2001 i k obnově kaple sv. Huberta. Ta byla vystavěna jako kopie předchozí kaple, dne 3. října 2001 slavnostně vysvěcena a celý areál byl zpřístupněn veřejnosti.

Kostely na Sedlčansku

Kostely na Sedlčansku

Dostupnost:skladem

s DPH
Vaše cena430,00 Kč

ksKoupit

Petr Sommer, Martin Stecker

Publikace popisuje vznik a stavební vývoj 28 církevních památek (kostelů a velkých kaplí) a působení jednotlivých slohů na současný vzhled těchto staveb na Sedlčansku. Doprovází jej barevné snímky těchto sakrálních památek fotografa Mgr. Martina Steckera, které neopominou zdůraznit mnohdy velmi krásné a citlivé detaily, jež nám tyto památky nabídnou ve svých jedinečných interiérech.
Autorem úvodního slova je Mons. Dominik Duka, arcibiskup pražský, který od počátku náš projekt podporoval.
V jednotlivých kapitolách naleznete také původní texty a fotografie regionálního historika Čeňka Habarta, který se těmto památkám věnoval počátkem 20. století.

kostel sv. Petra a Pavla

Hlavní obrázek místa

Barokní kostel na místě svatyně z r. 1385 nechal postavit v l. 1741–47 Rudolf Josef hrabě Colloredo. Po zřícení klenby novorenesančně obnoven r. 1901. Jednolodní obdélný s hranolovou věží před jižním průčelím, pravoúhlým závěrem a čtvercovou sakristií v ose. U kostela památné lípy z l. 1849 a 1918.Oblíbené© Rodochrozit , 10/2013

Obrázek místa
Obrázek místa
Obrázek místa
Obrázek místa

Příjezd po silnici č. 11 z Hradce Králové (výpadovka směr Ostrava), po 11 km odbočit na Třebechovice pod Orebem a dále na obec Jeníkovice (vzdálenost od Třebechovic 3 km).Zbyšek Suchý, 24.3. 2013

historie

Kostel v Jeníkovicích je prvně zmiňován roku 1385, kdy je uváděn v soupise církevního majetku jako filiální kostel ke kostelu a faře třebechovické. Roku 1542 se uvádí, že byl zasvěcen sv. Mikuláši. Sv. Petru a Pavlovi byl zasvěcen asi až nový zděný kostel, který byl v l. 1741–1745 vystavěn namísto původního. Kostel dal postavit Rudolf Josef hrabě Colloredo. Pro válku s Pruskem byl kostel definitivně dokončen…číst dále

Zbyšek Suchý podle jenikovice.webpark.cz/pamatky/kostel.htm (doplněno redakcí dle http://www.mistopisy.cz, Umělecké památky Čech 1., E. Poche a kol., 1977), 24.3. 2013

popis

Jednolodní obdélný kostel s hranolovou věží před jižním průčelím, s pravoúhlým presbytářem a čtvercovou sakristií v ose. Fasáda lodi je členěna novorenesančními pilastry, v průčelí věže zachován původní barokní portál, průčelí je rámováno pilastry nesoucími trojúhelníkový tympanon. V průčelí kostela je také zazděný náhrobník s reliéfem kříže (zřejmě z 15. století). Loď kostela je…číst dále

Levý Hradec: první křesťanský kostel v Čechách

Kostel svatého Klimenta v Levém Hradci|foto:Petr Slinták

Levý Hradec je místem, kde byl postaven první křesťanský kostel v Čechách a kde se začala po rozkladu Velké Moravy upevňovat česká státnost. Jeho zasvěcení svatému Klimentovi odkazuje k cyrilometodějské tradici. Došlo zde i k biskupské volbě svatého Vojtěcha.

Přemyslovská knížata od 9. století budovala kolem dolního toku Vltavy ucelenou soustavu opevnění a sídel. Výstavba hradišť, která často podporovala přesuny obyvatel za účelem zajištění výroby a služeb, byla základem pružné státní organizace, jež přežila maďarské vpády a byla oporou expanze Přemyslovců do okolních oblastí.Play / pause

  • V rámci cyklu Historie Plus zavítáme tentokrát na Levý Hradec – významné místo spjaté s formováním českého státu a rodem Přemyslovců. Pořad připravil Petr Slinták.“ style=““>V rámci cyklu Historie Plus zavítáme tentokrát na Levý Hradec – významné místo spjaté s formováním českého státu a rodem Přemyslovců. Pořad připravil Petr Slinták.“ style=““>V rámci cyklu Historie Plus zavítáme tentokrát na Levý Hradec – významné místo spjaté s formováním českého státu a rodem Přemyslovců. Pořad připravil Petr Slinták.

I když centrum přemyslovského státu bylo záhy přemístěno jižněji do oblasti dnešní Prahy, Levý Hradec lze označit za prazáklad christianizace Čech.

Základy zdejšího kostela odkazují k době, kdy kníže Bořivoj s manželkou Ludmilou přijal na Veligradu křest od biskupa Metoděje. Tehdy si od Moravy k Vltavě Přemyslovec s sebou přivezl i kněze, jenž se dle Kristiánovy legendy jmenoval Kaich.

Postavení kostela zasvěceného svatému Klimentovi odkazovalo k osudu čtvrtého římského papeže, který byl tehdy oblíbeným světcem a jehož ostatky věrozvěstové přivezli z Krymu na Velkou Moravu a později do Říma.Interiér kostela svatého Klimenta v Levém HradciInteriér kostela svatého Klimenta v Levém Hradci|foto: Petr Slinták

Podoba svatostánku na Levém Hradci, který patří katastrálně do Roztok u Prahy, zůstává stále neznámá. A to i přesto, že s ní bývají spojovány základy rotundy prozkoumané ve 40. letech 20. století.

Poválečné výzkumy archeologa Ivana Borkovského byly pro společenské vzkříšení lokality stěžejní. Poznání však pokročilo. V současnosti je základní zdivo kostela datováno do mladšího období, než za vlády knížete Bořivoje.

Přestavby dnes převážně barokizovaného kostela a intenzivní pohřbívání v jeho interiéru i exteriéru naneštěstí postupně zahladily stopy, které by archeology dovedly k přesnějšímu časovému určení stavby rotundy. V každém případě zdivo ukryté pod podlahou chrámu představuje jeho nejstarší dochovanou část.

Spirituální podstata místa je dodnes inspirující, a tak není divu, že se na Levý Hradec sjíždějí lidé nejen kvůli pravidelným mším. V interiéru kostela můžeme spatřit též pozoruhodný rodokmen Přemyslovců, který zpracoval jeden z roztockých farníků.

K poctě českého panovnického rodu se v srpnu na Levém Hradci scházejí lidé, kterým není působivý ostroh nad řekou Vltavou lhostejný. Ba naopak, vnímají tuto lokalitu jako místo mimořádné duchovní síly a historické důležitosti.Přátelé Levého HradcePřátelé Levého Hradce|foto: Petr Slinták

Pokud se chcete zúčastnit některé ze slavnostních mší i v dalších termínech, je možné na Levý Hradec zavítat k poctě svátku svatých Vojtěcha a Ludmily a samozřejmě také Klimenta.

A pokud byste chtěli propojit svými kroky Čechy a Moravu, můžete se zúčastnit etapové pěší pouti, která každoročně již přes 30 let vede z Levého Hradce na moravský Velehrad.

Nejstarší křesťanský kostel ve Švédsku stojí pod zemí. Podívejte se

Švédští architekti se nebojí pracovat s přírodními materiály. Pro projekt zastřešení mimořádně hodnotného archeologického naleziště tak bylo dřevo přirozenou volbou. Podívejte se sami.

kostel pod zemí

Rozsáhlý archeologický průzkum na okraji opatství ve švédském Varnhemu přinesl v roce 2005 nečekaný objev. Podařilo se tu nalézt základy kostela, který byl evidentně funkční už na samém počátku 9. století.

Nález potěšil historiky: dokládá totiž, že celá oblast byla christianizována o sto let dříve, než se předpokládalo. Kostelík Västergötland by tak navíc mohl být nejstarší dochovanou křesťanskou stavbou v zemi. Je to kulturně-historická památka, která si zaslouží náležitou ochranu.

Ukázat to nejlepší, ale nepoškodit místo

Dalších deset let pak švédské Ministerstvo kultury řešilo, jak ale tento cenný archeologický nález prezentovat veřejnosti. Vystavit přírodním podmínkám odhalené fragmenty stěn a základy prastaré budovy pochopitelně nebylo možné. Znehodnotila by se tím nálezová situace.

A nabídnout jen pasivní formu expozice, tedy naučnou ceduli s popiskem? To by zase bylo na památku takového významu trochu málo. Bylo to dlouhé a únavné promýšlení, které nebralo konce. Tehdy do hry vstupují architekti ze studia AIX Arkitekter AB.

Střecha, která překryje pohřbený kostel

Představili návrh masivního zastřešení exkavace, které svým provedením ladí odhalenými vykopávkami. Pravidelná dřevěná střecha svým štíhlým tvarem a výrazně příkrým sklonem v lidech vyvolává dojem chrámové střechy.

Kostel je sice „pod zemí“, ale jeho zastřešení se tak nachází na povrchu. V nejvyšším bodě má přitom dřevěný profil výšku dvanáct metrů, a s délkou 19 pak spolehlivě překrývá celý archeologický klenot.

Uvnitř působivého objektu se pak nachází expoziční část, tedy odkryté a zakonzervované základy původního kostelíka, včetně několika artefaktů. Nechybí tu ani odhalený hrob zakladatelky.

Opevněnou farmářskou vesnici Västergötland totiž spravovala žena jménem Kata, a ta také jako první z vesnice křest přijala. Proto se také celý projekt, realizovaný v roce 2017, jmenuje Kata Farm. Architekti si pochvalují, že dřevo užité při konstrukci vytvořilo velmi citlivý rámec pro prezentaci dávné minulosti Švédska. Je to tradiční materiál.
Zdroj: https://www.drevostavitel.cz/clanek/nejstarsi-krestansky-kostel-ve-svedsku